Jelikož je vydání očekávané třetí Castlevanie na Nintendu DS Order of Ecclesia za dvěřmi, rád bych si tu napsal něco o tom, proč jsem dohrál jen jednu, a co se stalo s tou druhou, že zůstala (a asi i zůstane) nepokořena.
Tou Castlevanii, kterou jsem úspěšně dohrál (a náramně si ji užíval), byla Dawn of Sorrow na DSku (dále jen DoS, video recenze). Mnohými znalci série považován za jeden z lepších dílů. Nejvíc je asi ceněna "Symphony of the Night" z PS1, a díl z GBA "Aria of Sorrow".
"Symphony of the Night" byla revoluční v tom, že do původního konceptu procházení hradu a vybíjení monster přidala i prvky RPG (levelování, kouzla, manu...) a téměř lineární procházení nahradila soustavou chodeb a pater. Takže hráč se probojovával téměř libovolně rozsáhlým komplexem chodeb a místností za pomocí mapy. Podle vzoru Super Metroida (SNES) se tomuto konceptu začalo říkat Castleroid.
Dawn of Sorrow je první Castlevanií pro Nintendo DS. Je to přímé pokračování "Aria of Sorrow" pro GBA, takže hráč ovládá stejného hlavního hrdinu, používá téměř stejná kouzla a potkává se téměř se stejnými protivníky (monstry). A tak je to i v pořádku, protože proč měnit něco, co se tak dobře osvědčilo a co si hráči tak oblíbili. Tím spíše, že tento díl Konami, jak už jsem uvedl, udělali pro tehdy zcela novou platformu.
A je to velmi dobrá hra. Hráč se probije skrz hordy zombáku, kostlivců a příšeráku až k lokálnímu bossovi. Toho nějak chytře zničí, získá klíč nebo kouzlo, které mu umožní dostat se do další části rozsáhlé mapy, a tak pořád dál a dál až k velkému finále.
Po cestě se hráč leveluje, získává mnoho kouzel, mnoho různých zbraní. Oboje si pak také může postupně vylepšovat. Prostě akční RPG jako vyšité.
Na celé hře je pro mne nejlepší to, že je tak těžká, jak si ji člověk sám udělá. Abych to vysvětlil: Pokud je pro hráče nějaká příšera příliš těžká, nic mu nebrání v tom trochu se ještě po hradě projít a vybít pár desítek (stovek) slabších příšer a vylevelovat se, případně získat s trochou štěstí lepší zbraň nebo kouzlo. Obvyklé příšery v místonostech se totiž respawnují.
Navíc si hráč může kdykoliv dojít (nebo se teleportovat) do obchodu a nakoupit si lékárničky a jiné dobroty, které mu budou zpříjemňovat jeho pouť.
Takže hra je snadná, má-li hráč dostatečnou trpělivost a pořádně se vybaví.
Dalšími klady hry je hezká grafika, pěkné efekty (na poměry DSka), zajímavé souboje. A několik alternativních konců. I když ten skutečně pravý s happy-endem je jen jeden.
Nedostatky jsou asi jen tyto:
Snad až příliš rozsáhlé. Mám raději spíše kratší hry, ale hustě naplněné obsahem (dohrání mi trvalo asi tak 16 hodin čistého času). Nemám příliš v lásce neustálé oddalování dějové katarze. To neustálé několikeré porážení jednoho a toho samého protivníka jen proto, aby se za pár hodin hraní objevil v dalším patře hradu o něco silnější a "rozzlobenější". Je to už strašné klišé.
Dějově je "Dawn of Sorrow" trapně primitivní: Existuje zlo, je ho třeba porazit, projdi postupně všemi místnostmi hradu, najdi potvory, vybij potvory, dostaň se až k hlavnímu záporňákovi. Lineárnost je naštěstí nabouraná možnostmi provést ve hře několikrát určité kroky dvěma způsoby, což má za následek shlédnutí alternativních konců. Ovšem jak jsem se později dozvěděl, je toto typické pro mnoho Castlevania her.
Trochu toporně na mne také působila snaha využít dotekový displej DSka. Bylo to zbytečné a samoúčelnost tomu čouhala z bot (kreslení run v závěru každého souboje s bossem, rozbíjení bloků ledu).
Takže měl-li bych "Dawn of Sorrow" ohodnotit, dal bych ji 8 bodů z deseti.
A teď druhá Castlevania, kterou jsem sice hrál, ale nedohrál:
Castlevania: Dracula X Chronicles na PSP (dále jen DX, video recenze).
V mnoha ohledech je to pravý opak prvně jmenované Castlevanie.
Tam, kde se hráč mohl v DoS postupně levelovat a vybavovat, je na PSP možnost jen párkrát v levelu narazit na "lékárničky". Tam, kde je v DoS možnost libovolně procházet rozsáhlým komplexem, tam je na PSP jen linerná mlátička, kde se jde zprava doleva, nebo zespodu nahoru.
V DoS můžeme mít libovolné množství zbraní a kouzel, která můžeme kombinovat. V DX je jen jedna pevně daná primární zbraň (jakýsi řetěz s ostnatým koncem) a jediná volitelná zbraň. Tu však v jednom okamžiku můžeme nést jen jednu a navíc se použitím "vybíjí". Zdraví si v celém levelu můžeme doplnit jen na několika málo místech (dvou, třech) a ty jsou navíc schované!
Prostě když to shrnu: Dracula X Chronicles je nepoměrně težší a principiálně i starší hrou než Dawn of Sorrow. I když vyšla o rok později než druhá zmiňovaná.
A jak by taky ne, když jsem se dočetl, že je to remake staré hry Rondo of Blood, která vyšla v roce 1993 na japonské herní konzoli PC Engine. Touto předělávkou se tak fandové mohli potěšit hrou, která v USA a v Evropě nikdy před tím nevyšla.
Což o to, předělávka je to technicky hezká. Grafika je ve 3D i když mechanicky vše zůstavá samozřejmě při starém, tedy ve 2D. Modely jsou hezké, textury jakbysmet. Zvuky a hudba jsou velmi povedené. Vše je navíc dabované a se zajímavými akčními cutscénami.
Jenomže co je to platné, když koncepčně je to stará hra a navíc pro mne osobně skutečně velmi VELMI těžká! Člověk se musí probít lineárním levelem skrz klasické příšery (kostlivce, rytíže, zombies) až k finálnimu bossovi. Toho nějak chytře porazit. Ok. Fajn. Jenomže to vše bez možnosti se nějak častěji léčit (jak jsem už psal, tak lékarniček je v levelu jen několik a navíc jsou moc dobře ukryté), bez možnosti si nějak chytře vybrat zbroj a kouzla. Prostě po zkušenosti s DoS bylo tohle velké zklamání.
Nakonec jsem se tedy v DX dostal až do předposledního sedmého levelu, k místní závěrečné příšeře. Poslední level je pak už jen souboj s Drakulou - hlavním záporákem hry. Takže bych se mohl utěšovat, že jsem hru téměř dohrál. Bohužel není tomu tak, neboť jak už je u Castlevanii zvykem, existuje několik alternativních cest a konců. A jelikož jsem si při tom obtížném procházení nedokázal všimnout tajných stěn a chodeb za nimi, nebyl jsem ani schopen postupně osvobodit tři víly. A tak mne po případném poražení Drakuly čeká jen jeden z alternativnách špatných konců.
Co tedy dělat? Měl bych se vrátit (do třetího, páteho a sedmého) levelu a projít je znova? A najít víly? To už se mi fakt nechce.
Za takový zajímavý klad téhle hry se dá považovat to, že po nalezení (samozřejmě opět velmi dobře ukrytých) tajných míst, se vám odemkne původní verze Rondo of Blood (tedy totožná hra jako DX, ale v původní grafice) a hlavně "Symphony of the Night" z PS1! A ta se mi paradoxně zdá být lepší než Dracula X Chronicles!
Nakonec mi tedy nejsou jasné dvě věci:
1. Proč se Konami rozhodlo udělat pro PSP remake právě Rondo of Blood, které je už koncepčně zastaralé a podle mého i méně zajímavé než pozdější díly?
2. Proč Konami schovalo původní "Symphony of the Night" do hry tak, že je nemá průměrný (nebo podprůměrný) hráč jako já vůbec šanci objevit?
Já osobně dávám hře Castlevania: Dracula X Chronicles průměrných 5 bodů z deseti (a to jen díky zajímavému bonusu).
Žádné komentáře:
Okomentovat