Mým prvním pokořeným Mariem v životě je New Super Mario Bros. (dále jen NSMB) na Nintendu DS. A musím hned zkraje napsat, že je to po čertech skvělá hra.
Nikdy jsem nebyl žádný fanda her s Mariem. A vlastně jsem ani nemohl být, protože jsem nikdy nebyl fanda Nintenda. Přesto jsem, co si pamatuju, jednou v životě už hru s Mariem hrál. A to dokonce na vlastním počítači. Byl to stařičký Mario Bros. (tento) na osmibitové Atari. A muselo to být někdy v roce 1989, protože podle informací ta hra vyšla v roce 1988 a já měl Atari právě někdy od tohoto roku.
Z té doby si pamatuju jen několik věci: a) Měl jsem povědomí o tom, že by to měla být nějak slavná hra. b) Netušil jsem, co na té hře lidi vidí. c) Velmi mne ta hra zklamala a hned jsem ji přestal hrát.
Když se na to s mými současnými zkušenostmi zpětně podívám, je mi jasné, že Atari tuto hru vydalo zřejmě pro to, aby nějak na poslední chvíli ještě podpořilo prodejnost svých osmibitových počítačů. Ta hra totiž vyšla plných pět let po verzi na NESu, a v době, kdy už existovalo Super Mario Bros. 3, což je hra, jak sami uznáte, která je kvalitativně úplně někde jinde. A v té době se už dávno světem šířily šestnáctibity Atari ST a Amiga.
Jinou hru s Mariem jsem v životě nikdy nepoznal. Přesto, a nebo spíše právě proto, byl NSMB ten titul, kvůli kterému jsem si chtěl pořídit Nintendo DS. Na videích, na obrázcích, tam všudě vypadal úchvatně. A naštěstí mne ani realita nezklamala.
Ta hra je kvintesencí jednoduchosti. Je to video hra jako hračka. Prostě chceš-li si hrát tím, že skáčeš s panáčkem a svojí šikovností unikáš všem protivenstvím, tak si hrej! Neočekávej, že ti hra poskytne nějaký příběh, nějaký motiv ke hraní. Je to jako když sis dávno v dětství sám hrál s kostkami nebo autíčky. Hrál sis proto, protože ses sám zabavil, sám sis našel svůj důvod ke hře.
A přesně takové to je s NSMB.
Ta hra totiž nemá příběh. Má sice motiv, proč s Mariem skáčete desítkami levelů zleva doprava až ke koncové vlaječce, ale opět zachraňovat (po kolikáté už?) princeznu Broskvičku ze spárů zlého Bowsera (...), to skutečně nikdo starší pěti let už nemůže považovat za hlavní motiv hraní. A samozřejmě zde nejsou žádné zvraty, překvapení a už vůbec ne rozuzlení.
Herně je to vlastně takový remake (nebo "mash-up" remake?) několika starších super mariovek: původního prvního Super Mario Bros. (běží se zleva doprava a musí se proskákat levelem), staršího šestnáctibitového Super Mario World (chodí se po světe, ve kterém se najdou i alternativní cestičky a pak se vchází do vybraných levelů), a asi i Super Mario Bros. 3 (různé funkční modifikace Maria). Jak jsem uvedl, nejsem odborník na staré mariovky, ale tvrdí se to (zde) a já nemám proč tomu nevěřit.
Jak je vidět, tak je to vlastně uboze primitivní. Převařené staré konzolovky. Tak co, proboha, je na téhle hře tak dobré?
Je to prosté: Hratelnost!!
Jakmile si člověk ujasní, že ho baví skákat po plošinkách a proskakovat (jednou rychleji, jednou pomaleji) nějakou záludnou mapou, uvědomí si, že na světě asi nenajde lepší implementaci tohoto typu hry. Skákání (a v případě nalezení ohnivé kytičky i střílení) je zde naprosto fantastické, přesné, rychlé, intuitivní a hlavně zábavné.
Každičký jeden level je v něčem jiný. Neexistuje nuda a stereotyp. V každém levelu je na vás přichystána nějaká nová záludnost, nová funkce, nová příšerka. Novinky Nintendo dávkuje postupně až do úplného konce. A Postupně se plynule zvětšuje i obtížnost. Takže do poloviny vás hra zasekne drápkem a pak už nepustí. A i když budete lítat po pokoji a nadávat na tuhle hru a na její hnusnou obtížnost někde od druhé poloviny, stejně vám to nedá, a vy ji BUDETE MUSET dohrát.
A při tom si postupně budete uvědomovat, jak je ta hra vlastně i rafinovaná. Jak vás nutí v jednotlivých levelech hledat velké mince, abyste pak mohli vlézt do několika obchůdků rozesetých po mapě a nejenom si nakoupit nějaké potřebné dobrůtky, ale hlavně si moci ULOŽIT průběh hry. Sbírání malých mincí vám pak přinese nový život, který se v závěrečných fázích hraní bude náramně hodit.
A co teprve grafické ztvárnění! Je krásné. Je to stará dobrá kreslená arkádovka, ale s tím, že všechny příšerky a hlavní bossové jsou polygonové krásně animované modely. Kontrast mezi 2D plochým světem a vystupujícími 3D modely je moc hezký. Navíc Nintendo nic nepřeplácalo, vše graficky stylizovalo tak, aby to bylo šité na míru schopnostem DSka.
A má ta hra vůbec nějaké zápory?
Někteří skalní příznivci Super Maria si stěžovali, že NSMB nepřineslo nic nového.
Ano, to je asi pravda. Ale mne tohle nějak nevadí, protože NSMB je mojí první hrou s Mariem.
Spíše mne časem začala velmi vadit vysoká obtížnost. Někde od sedmého světa jsou levely už velmi obtížné a nebylo výjimkou, že se mi je podařilo přeskákat až na dvacátý nebo třicátý pokus. To už narůstala frustrace do mamutích rozměrů. Bohužel.
Závěrečné levely v ohnivé krajině Bowserova hradu jsou už vyloženě smrtícím zážitkem pro otrlé. Je třeba se obrnit obrovskou trpělivostí a hlavně si uvědomit, že člověk se musí postupně NAUČIT některé části levelu zpaměti proskákat.
Jako výtku taky musím uvést, že souboje s finálními bossy jsou málo nápadité. Jsou to vlastně variace na stále stejné téma: Krátká jednoobrazovková aréna, kde je třeba několikrát skočit bossovi na hlavu nebp na záda. A to bez nějakých výraznějších obzvláštnění.
Přesto mne NSMB tak nadchnulo, že jsem se pustil do hraní další skvělé hry: Super Mario Galaxy na Wii (hraju ji s obrovskými přestávkami už dva měsíce). A vůbec jsem propadl kráse her s Mariem.
Proto mám v plánu pustit se v budoucnu i do těchto her (hardware bych na to měl):
Super Mario Sunshine (Gamecube), série Super Mario Advance (GBA) s díly Super Mario World a Super Mario Bros. 3 a taky Super Mario 64 (buď na DSku nebo na Wii přez službu Virtual Console).
Téhle hře si dávám devět bodů z deseti a označení "Must Have" pro každého, kdo má Nintendo DS.
Žádné komentáře:
Okomentovat