Zkráceně: Jedná se o RPG hru s postavami a motivy ze světa Super Mario her s Mariem a Luigim v hlavních rolích.
A teď trochu obšírněji.
MaLPiT je pátou RPG hrou s Mariem a s motivy, které jsou vlastní všem akčním hrám s Mariem (hříbečky, princezna Broskvička, zlý antagonista Bowser a mnoho mnoho dalších na jejichž jména si nevzpomenu). A vlastně je to i zatím poslední hra tohoto typu. Někdo by mohl namítat, že skutečně poslední je Super Paper Mario na Wii. Ale tato hra se už odchýlila od základního konceptu (souboje na kola) a spíše je podobná posledním hrám ze série Castlevania -- 2D akční hra s prvky RPG (levelování, rozhovory, získávání nových schopností).
Celá série začala ještě na SNESu geniální hrou Super Mario RPG: Legend of the Seven Stars za jejíž vývoj byla zodpovědná firma specializující se na RPG žánr: Square Enix (tehdy ještě jen Square). Podařilo se jim udělat něco, co v té době asi nikdo nečekal: Přenést akčního hrdinu Maria ze zavedéné hopsačkové série do hry postavené na RPG prvcích, s propracovaným příběhem a se souboji na kola.
A zejména souboje se jim podařily tak skvěle, že se systém objevil nejen v přímých pokračováních, ale posléze i v různých variantách ve zcela jiných séríích (např. Final Fantasy). Novátorství spočívalo v tom, že výsledky nebyly generovány jen podle náhody a levelu té které dovednosti postavy, ale i na výsledku přímého real-time vstupu hráče. V praxi to znamenalo, že hráč musel ve správný čas stisknout správné tlačítko, aby například zvýšil účinnost skoku, výstřelu a dalších útoků. Square se tak podařilo udělat mix mezi souboji na kola a akční hrou, který svojí mechanikou velmi připomínal akční svět plošinek ze Super Mario Bros. série.
Navíc se autoři velmi chytře drželi logiky světa her s Mariem, a tak každá postava bojuje jen těmi prostředky, kterými vládne i v akčních hrách: Mario skáče, případně háže ohnive kuličky (když použije květinu), nebo proti protivníkům vrhá želví krunýř.
Geniální! A ocenili to i hráči, protože ze Super Maria RPG se stala ihned klasika.
Další RPG hry s Mariem tento systém zachovaly jen tu a tam upravily nebo rozšířily.
MaLPiT je druhou hrou z této série pro handheld. První byla Mario and Luigi: Superstar Saga pro GameBoy Advance. Udělala ji stejná firma jako MaLPiT a je to na obou znát: Podobná grafika, podobné mechanismy, podobné ovládání, podobná zábava.
Superstar ságu jsem nehrál, ale podle dobových recenzí je to skvělá hra a recenzenti oceňovali zejména její vtipnost. Musím napsat, že ona vtipnost zřejmě zůstala i v MaLPiTu. Ono to asi ani jinak nešlo. Tvářit se vážně u toho, jak Mario se svým bratrem Luigim opět (proboha, po kolikáte už) zachraňují princeznu Peach ze spáru zlého padoucha, by vypadalo hloupě. Tím spíše, že tato hra NENÍ podle mě cílená na dětské publikum.
Ta hra je totiž jako jeden velký ulítlý trip. Všechno je barevňoučké, naivní jako obrazy od Hlinomaze a plné kliše. Ale při tom všem nám autoři dávají jasně najevo, že "Ano, my víme, že je to hloupoučké, ale když my tak milujeme hry s Mariem a vy přece taky, jinak byste tuto hru nehráli." A mají pravdu. Tuto hru si asi užije jen ten, kdo si před tím zahrál alespoň jednu hopsačku s Mariem, užil si ji do konce, a teď chce zažít něco méně stresujícího a méně závislého na rychlých reflexech.
I když to o těch rychlých reflexech je poněkud sporné. Ale o tom později.
Hráč, který je ochoten si hrát a nechat se bavit naivní absurditou příběhu, ujetými hláškami, které přímo napadají zažitá klišé Mario her, a kterému nevadí, že si hraje proto, protože se mu líbí, jak skvěle trefil želvím krunýřem zlého dráčka, tak ten si MaLPiT skvěle užije. Důležité je, aby se odprostil od vážných epických RPG, a aby akceptoval fakt, že Mario nikdy nemůže sekat kolem sebe mečem a vrhat ohnivé koule ze svých dlaní. Když se mu to podaří, tak uvidí, že je to RPG hra se vším všudy: Postavy se levelují v několika vlastnostech. Nakupují si nové vybavení, zbraně a "kouzla". Cestují po světě, prolézají jeskyně, hrady a kanály a na své cestě nacházejí tuny protivníků, které svými nabytými dovednostmi elegantně smetávají z povrchu zemského. Vše samozřejmě bez krve a bez vizualizovaného násilí. A při tom posunují vpřed jakýsi příběh o "cestě za záchranou". A to i s několika zápletkami a překvapivými rozuzleními. Jen ty kulisy a postavy jsou poněkud infantilní.
Jenomže dětská je forma, nikoliv obsah!
Tato hra má v sobě jednu podstatnou vlastnost, která je společná všem hrám s Mariem (až na výjimky) -- hratelnost!
Je to prostě nebývalé zábavné chodit s postavičkami Maria a Luigiho, řešit hádanky a probojovávat se do dalších úrovní.
Zábavné to je ale zejména proto, že se autoři rozhodli skvělým způsobem využít možnosti Nintenda DS. Paradoxně nikoliv jeho touchscreenu (jak bývá obvyklejší), ale jeho dvou obrazovek a čtyř tlačítek (A, B, X a Y). Vývojáři z AlphaDream totiž, tak jak NDSko má dvakrát víc displejů a tlačítek než GBA, zdvojili i počet ovládaných postaviček - řídíme nejen Maria a Luigiho, ale i jejich dětské varianty z minulosti - tedy baby Maria a baby Luigiho. A skvělé na tom všem je to, že každá z těchto postaviček má po celou dobu hry přiřazeno své tlačítko. Jak prosté, jak geniální.
Hráč tak často musí v průběhu hry rozdělit svoji čtyřčlennou partu a na každé obrazovce zvlášť ovládat miminka i dospělce tak, aby se vyřešila nějaká ta hádanka.
A nebo při boji se na nepřítele hráč vrhne přímo se čtyřmi postavami a k dosažení co největšího útočného efektu musí ve správném pořadí mačkat příslušné tlačítko té které postavy. Je to celé hodně o postřehu a správném načasování.
Výsledkem tedy rozhodně není jen pasívní koukání na průběh boje, ale nervydrásající mačkání správných tlačítek a pozorné sledování protivníků. Protože co platí o útočení, platí i pro obranu -- když ve správný čas zmáčknete správné tlačítko, tak je protivníkův útok nejen zastaven ale třeba i odražen protiútokem.
Asi tento systém není pro každého. Možná, že fandové klasických RPG budou rozladěni tím, jak je MaLPiT akční až téměř k hranicím plnokrevných akčních her. Ovšem naopak pro milovníky akčních her je to nádherný nenásilný úvod do světa komplexních RPG her. A právě to je můj případ. Je to i proto moje vůbec první dohrané RPG v životě.
Bohužel i u této hry si musím uvést, že není dokonalá. Asi největší problém jsem měl s její délkou. Někdo třeba namítne, že jsem blázen, ale mně skutečně je nepříjemné, když mě hra nutí, abych ji hrál přez 20 hodin než se dočkám úspěšného konce.
Nedohrávat hry mne totiž frustruje. Na druhou stranu dohrát tak dlouhou hru pro mne znamená s ní trávit více jak měsíc života. A tedy měsíc se koukat na stejné postavy, měsíc procházet jeden příběh. Pro mne je to jako číst měsíc jednu knížku, nebo se koukat na jeden film. A to už nechci. Her je na světe spousta a já nechci trávit tolik času jen s jednou.
Snad bych psal jinak, kdybych aspoň viděl signifikantní změny v průběhu hry. Ale bohužel i v MaLPiT se od přibližně půlky hry už nic nového nenaučíte, nepřibude žádný nový herní mechanismus, a už nedojde k žádnému výraznému obohacení hry. Minihru se sestřelování létajících talířů nepočítám, protože trvá jen pár minut. No a mini hru se stylusem a touchscreenem, na kterém se jakože odstraňuje prach z pergamenu... to byl vyložený trapas. To snad nešlo ani nazvat minihrou. Tohle tam bylo evidentně propašováno určitě na pokyn marketingového oddělení Nintenda.
Velmi nepříjemné tak bylo i procházení poslední herní úrovně. Byl jsem hrou nucen procházet hradem cik-cak, tam a zpátky, několikrát. No a závěrečný souboj? To už mi, bohužel, fakt pilo krev: Následuje spoiler!
Nejdříve se utkáte s mimozemskou královnou. Tu porazíte v dlouhém souboji (tak 20 minut hraní). Pak ale následuje reinkarnace jejího dvojčete a souboj s ním. Snad nemusím zdůrazňovat, že dvojče je několikrát silnější a odolnější než její sestra. Tento souboj má dvě fáze. První trvá tak 30 minut, a po porážce se zlé dvojče teprve správně nakrkne a následuje další úporný 30 minutový boj. Na konci, pořádně vystresovaní, zpocení a zcela vyčerpaní (protože do obou královen nasypete desítky a desítky ohnivých koulí, želvích ulit a vajíček, a ubráníte se desítkám útoků) musíte ještě jednou porazit jejího ducha(!!!), který se schoval do Bowserova těla. A to už bylo na mne moc. A hru jsem pomalu ale jistě za tohle příšerné protahování začal nenávidět. Konec spoileru!
A pak je tu ještě další výtka.
Nechápu totiž, jak by tuhle hru mohlo hrát nějaké dítě s menšími prsty. Podle mého je totiž nemožné odvrátit některé útoky aniž by se nemuselo současně mačkat tlačítko A a B, případně X a Y. Já mám naštěstí větší prsty. Ale pro někoho by to mohl být skutečný problém, který ho musí zákonitě od hraní odradit.
Každopádně přeze všechny výtky chci na závěr zdůraznit, že Mario and Luigi: Partners in Time je skvělou hrou pro Nintendo DS, a když se člověk přenese přez několik nedostatků a zkousne dětský vzhled, tak je to skvělá jízda od začátku až do konce.
Osobně tomu dávám svých nepodstatných osm bodů z deseti :)
P.S.: A to už je ohlášeno pokračování zatím pod neoficiálním názvem Mario and Luigi RPG 3.
Žádné komentáře:
Okomentovat