Délka her

Na toto téma jsem chtěl něco napsat už hodně dlouho. Ale stále jsem to odkládal, protože jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli moje nářky jsou opodstatněné, nebo jestli mé argumenty jsou dostatečně silné.

Ale dneska se mi dostala na obrazovku monitoru nová zpráva, že se chystá Patapon 2 -- pokračování velmi oblíbené hry na PSP. Což o to, je to titul očekávaný a i já se na něho těším. Co mi ale zcela zkazilo radost z této připravované hry jsou následující fakta: Hra bude více než dvakrát větší než její předchůdce, bude mít přez 80 úrovní (jednička 37) a přez 500 zbraní a předmětů (jednička 187).

Ta druhá část o počtu předmětu je, řekněme, v pořádku. Slibuje bohatší a tedy snad i různorodější obsah. Ale čeho jsem se naprosto zalekl je slibovaných 80 úrovní!!!

Mají ti vývojáři vůbec rozum? K čemu je ta hra (vlastně taková zábavná hříčka) tak dlouhá? Proč nutí hráče, který tu hru SKUTEČNĚ chce dohrát, shlédnout závěrečné gratulace, titulky a vůbec mít pocit dokončené práce, procházet osm desítek úrovní? No jen si to představte: Prvních deset, druhých deset, třetích deset, čtvrtých deset, ...., sedmých deset, osmých deset! Hurá! Konečně! Sice jsem u toho trávil poslední dva měsíce života a už jsem tu hru začal upřímně nenávidět, ale konečně jsem se dočkal konce!

Třeba jsem uplně mimo. Třeba se tady pohoršuju nad něčím, co je přece skvělé, úžasné, nádherné. Vždyť přece poctivý hráč, který si hru koupil, dostane za své peníze hodně obsahu a hodně hraní.

Ale je to skutečně tak? Skutečně dostane hodně hraní?
Kde je ta záruka, že hra o délce 100 hodin čistého času obsahuje i hodně hraní. Kde je záruka, že hra, která má 100 úrovní, má i hodně obsahu za těch, řekněmě, 50 dolarů ceny?

Jednak já v tom žádnou záruku nevidím a jednak takové hry nejsou, prostě NEJSOU, určené pro mne. Je mi už přez třicet let. Hraní her není a ani nemůže být můj jediný koníček. Mám i své povinnosti a kromě práce, která živí mne i mou rodinu, se taky musím starat o chod domácnosti, o děti, o manželku, o příbuzné a vůbec o sto a jednu další věc.
Snad to znáte.
A tohle není a nikdy nebude slučitelné s tím, abych měl radost, že u jedné hry budu trávit měsic svého volného času.

Jestliže totiž typické dohrání nějakého titulu trvá 20 hodin, pro mne to automaticky znamenaá, že tu hru budu hrát minimálně měsíc! Nemohu si vyhradit každý den hodinu na hraní hry. Nejde to i když bych strašně rád. A tak se mi někdy podaří v noci hrát dvě nebo tři hodiny. Ale někdy naopak leží Nintendo DS, PSP nebo Wii nezapnuté několik dní. A měsíc se koukat na jednu hru, měsíc se prohánět stále stejným příběhem, měsíc se potýkat s nepřáteli zasazenými do stále stejného světa... To je na mne příliš.

Myslete si, že jsem netrpělivý. Klidně si říkejte, že jsem přesycený a rozmazlený. Možná že máte pravdu. Ale na světě není jen jedna hra! Jen na PSP na mne čekají čtyří legálně(!) pořízené hry, na DSko další dvě a na Wii další tři! A to ani nemluvím o tom, že mám dalších několik desítek her vytipovaných ke koupi.

Předpokládám, že někdy před dvaceti lety bylo opodstatněné, že hry byly dlouhé. Jednak je hráli ponejvíce blázni, kteří tím dokázali trávit celý svůj volný čas, a jednak se ani nepředpokládalo, že by třeba ty hru šly dohrát. Mohlo jít o konverze her z automatů, nebo šlo o tak primitivní hříčky, že se předpokládalo, že hráč se zabaví samotným aktem hraní.
Později, když se začaly dělat hry s příběhem, se dělaly hry velmi dlouhé, protože (co já vím) to bylo otázkou osobní cti autorů dokázat do malého prostoru "nacpat" co nejvíc děje, zvratů, postav, prostředí.... Motivace ať už byla jakákoliv, tak já se domnívám, že ta doba je prostě PRYČ. Hraní her se stalo masovou záležitostí, podobnou sledování filmů, poslouchání hudby, návštěvám kina nebo divadla. Hra má dostatečně dlouho zabavit (úměrně své ceně), přinést bohatý a atraktivní obsah a třeba i nějak zajímavě motivovat hráče k opakovanému hraní. Ale proč ho, proboha, trápit dvacetihodinovým, třicetihodinových nebo stohodinových sezením u jedné hry?

Není pak divu, že statistika, kterou si pořídilo Valve, ukazuje, že jen nějaká čtvrtina hráčů jejich Half Life 2 dohrálo do konce (a to se rozhodně nejednalo o bůhvíjak dlouhou hru). Myslím, že tyto údaje by byly ještě horší u mnohých RPG her, které jsou pověstné svou délkou.

Já právě teď hraju Mario and Luigi: Partners in Time na Nintendu DS. Je to velmi dobrá hra, zábavná, vtipná, se skvělým designem a hratelností. Ale trávím u ní už přes 20 hodin čistého času. Což v mém reálném čase znamená, že ji hraju už měsíc a půl! A přez všechny její vyjmenované kvality mne už ta hra začíná štvát! Protože se natahuje, katarze se stále odkládá. Hlavně v poslední úrovni jsem nucen cik-cak procházet celým hradem než se probojuju k závěrečnému protivníkovi. A i ten má tři fáze následované ještě jedním závěrečným (teď už snad skutečně posledním) bossem.
Třeba si řeknete: "Tak ta hra není moc dobrá, když takhle oddaluje konec." Jenomže ono je to podle mé zkušenosti spíše normální. Jakoby se všichni autoři zalekli udělat přístupnou hru, kterou se dá snadno projít za, řekněme, deset hodin. Jakoby měli pocit, že hráč nebude spokojen a začne zvažovat, zda utratil své peníze správně. Jakoby dvakrát delší doba hraní měla tyto pochybnosti odvrátit! Proč?

Čest výjimkám jako je například hra Locoroco, která je snadná, prístupná a po celou dobu velmi zábavná aniž by frustrovala natahovaným a oddalovaným koncem. Necítím se ošizen tím, že jsem ji dokázal dohrát za nějakých osm hodin. Jednak to pro mne znamenalo týden hraní, a také si ji rád znovu hraju a bavím se tím, že procházím úrovněmi v lepším čase a s větším počtem získaných bodů.

Nejde o délku ale o obsah. Je-li obsah rozumně vyplněn událostmi, akcí, zvraty a dějem, bude hráč spokojen i po osmi hodinách hraní. Na konci si uspokojením vydechne, jaká to byla skvělá jízda a zahraje si ji znovu. Nebo se pokusí najít ve hře nějaké skryté bonusy, nebo hru projít jinak, v rekordním čase nebo s lepším skóre.

Těch možností jak hráči dát kvalitní obsah adekvátní ceně je mnohem víc než jen natáhnout oddalování závěrečných titulků až za dvacátou, třicátou nebo stou hodinu!