Jak Princezna Broskvička zachránila Maria

Jelikož mám teď rozehraných několik her a nevím, kdy se mi je podaří "pokořit" a tím pádem si sem napsat nějaký článek o čerstvém hráčském úspěchu, musím šáhnout trochu do historie a napsat něco o jiné už dohrané hře.

A tou hrou je Super Princess Peach.

Tuhle klasickou plošinovku (chodičku skákačku) jsem si zahrál krátce po té, co jsem dohrál Yoshi's Island DS, o kterém jsem už psal tady. A rozhodně to nebylo náhodou. Chtěl jsem si totiž trochu uklidnit pocuchané nervy z Yoshiho dobrodružství. A povedlo se! Hra s princeznou Broskvičkou v hlavní roli je totiž skutečně velmi příjemná a hlavně velmi snadná. Celá se to dá dohrát za jeden den. V poklidném tempu nanejvýš za víkend.

Ve zkratce by se dalo napsat, že Super Princess Peach je další hopsačkou od Nintenda. Naštěstí je tady několik zajímavostí, které tuto hru přece jen vytahují z šedého průměru desítek a stovek podobných her.

Tak jednak je to vůbec úplně první hra v herní historii, ve které je princezna hlavní hratelnou postavou (a jedinou hratelnou postavou). Neznalému čtenáři by tato informace mohla přijít velmi fádní a nezajímavá. Ale je třeba si uvědomit, o jak dlouhou historii se jedná a v kolika herních titulech se princezna objevovala jen v pozici křehké zachraňované "odměny". Ve všech předcházejících (a následujících) hrách s Mariem je princezna Peach vždy a pouze nehratelnu postavou a její zachránění bylo vždy cílem hry.

Tady je to poprvé naopak! Tentokrát zlý Bowser unesl nebohého Maria a správně nakrknutá Broskvička se se svým parapletem vydává na cestu za záchranou. Poznámka: Předpokládám, že na webu by se daly najít seriózní studie o psychologii dvojice Mario-Peach a jejich vztahu.
A ta druhá věc, která tuto hru vytahuje z bažiny "generic platformer" her, je fakt, že Peach je v průběhu hraní obohacováná dodatečnými schopnostmi, které tak dodávají hře velmi lehký (ale skutečně jen lehký) RPG nádech. Abych pravdu řekl, tak jsem to od tak na pohled primitivní hry vůbec nečekal. Navíc má Peach od začáku ke svému bojovému parapleti i čtyři speciální schopnosti (RPG rétorikou - magie): léčení, létání, běhání, hoření.
Z přímočaré nudné hopsačky se tak na mnoha místech stává až příjemná logicko-adventurní záležitost, neboť je na hráči, aby poznal, kdy je třeba si některou z těchto vlastností vypomoci k úspěšnému překonání překážky. Samozřejmě to nejsou žádné hlavolamové orgie, ale celkově to hru příjemně zklidňuje a zásadním způsobem odstraňuje skákácí repetitivnost.

V zásadě však ve hře jde stále o totéž: Proskákat se (povětšinou zleva do prava) levelem až ke konci a po cestě sbírat mince a hříbečky. V tom nám brání porůznu rozesetá havěť, kterou ale Peach umí likvidovat svojím bojovým parapletem. A to je mimochodem taky další změna oproti skákačkám s Mariem: V této hře jsme podstatně méně (jak paradoxní!) bezbranní než bývá obvyklé u Maria, a tak můžeme nepřítele plácat po hlavě parapletem, nebo je ušlapávat prudkým skokem a nebo dokonce spálit ohněm (resp. ve hře prezentovaným jako princeznin hněv - rage). A k tomu navíc ještě můžeme v pozdějších fázích hry vystřelovat ohnivé koule, rychle se klouzat nebo jezdit po natažených lanech opět pomocí deštníku. Některé schopnosti si ale musíme zakoupit v obchodě.
Apropo obchod. Taky příjemné překvapení. Od takovéto hry bych nečekal, že si budu moci dokupovat vybavení, zdraví, "magickou sílu", schopnosti a další drobnosti.

Má tedy tato hra vůbec nějakou slabinu?
Ale jistě.

Řekněme, že tou nejpodstatenější je asi jasná infantilnost. Na druhou stranu se ale nelze divit. Težko očekávat od hry s princeznou nějaké krvavé hororové orgie. Faktem ale zůstává, že hra je skutečně snad až příliš lehká. Až teprve úplně v závěru v posledním levelu hráč dokáže nějak zemřít. Do té doby smrt existuje snad jen pro úplné nešiky. Až tedy na souboje s bossy. Tedy ne že by byly nějak tragicky obtížné. To jistě ne. Ale po předcházející zkušenosti s Yoshi's Island DS jsem od takto snadné hry nečekal, že mi bossové dají tak zabrat. Jako by Super Princess Peach byla zrcadlovým odrazem Yoshi's Island DS: Průchod levelem je dětsky snadný, bossové jsou těžcí. Závěrečný souboj s Bowserem jako by byl z úplně jiné hry! Je totiž velmi dlouhý a náročný (má asi čtyři fáze).

Další výtkou, a to mnohem významnější, je fakt, že vás hra nutí sbírat po levelech hříbečky (malé paňďuláky v klecích) aniž by vás však na to před tím upozornila! A tak se vám může jako mně stát, že proběhnete všemi úrovněmi, stanete před branami Bowserova paláce, tedy u úplného konce, ale hra vás nepustí dál, protože jste nesesbírali všechny hříbečky! A tak se pokorně vracíte na známá místa a hledáte tajné vchody a tajná zákoutí, kde by se ti zpropadení paňáci mohli schovávat.
Říká se tomu "backtracking" a je to jedno z nejtěžších (rozuměj nejhůře vnímaných) provinění herního designu.

Co dodat? Super Princess Peach je přeze všechno příjemný herní zážitek pro milovníka hopsaček. Hra dokáže příjemně překvapit. Bohužel dokáže i nepříjemně naštvat. Na celkové zklidnění nervů je to ale moc příjemné hraní.

Hře osobně dávám sedm růžových paraplíček z deseti.

P.S.: Další zajímavostí ohledně této hry je, že ji pro Nintendo udělala firma TOSE. Což jsou vývojáři, kteří se pod své výtvory NIKDY nepodepisují (s výjimkou série Stafy, kterou vlastní) a dělají výhradně na zakázku. Zajímavé je, že mají na kontě údajně už přez 1000 titulů!

A zase ta délka

A je to tu zase. Zase si chci postěžovat na nesmyslnou délku her. Tedy některých her.
A tentokrát se obuju do Blue Dragon Plus na Nintendo DS. Tato hra už (jako obvykle) vyšla v Japonsku, na americké a evropské vydání se stále čeká.

Aby si však zavčasu vydavatel vydláždil cestičku k peněžence amerického zákazníka, vydal tento trailer.
A co že se v něm dozvíme? Kromě hezkých ukázek ze samotné hry se tam objeví i titulek slibující 35+ hodin dlouhé hraní.

Třicetpět hodin!

Na handheldu!

Třícetpět hodin znamená, že i kdyby handheldu člověk věnoval hodinu denně, tak to bude hrát měsíc! Jak si proboha má člověk při tak dlouhé hře užít příběh? Jak se v něm po měsíci hraní má ještě vyznat?
Krásně je to vyjádřeno v tomto článku.
Takto dlouhé hry osobně vnímám jako problém. Třicetpět hodin pro mne osobně znamená, že tu hru budu muset hrát asi dva měsíce, pakliže ji skutečně budu chtít poctivě dohrát. A po dvou týdnech (s představou, že mne čeká ještě dalších šest) ji už začnu nenávidět.

A při tom je Blue Dragon Plus velmi zajímavý titul.

Soma Bringer

Podařilo se mi dohrát další hru. Něco takového stále ještě považuju za úspěch, protože jak se mi krátí čas na hraní, je stále menší a menší pravděpodobnost, že se mi podaří vidět u her závěrečné titulky.
Tím spíše, jedná-li se o razsáhlou RPG hru.

U hry Soma Bringer (video třeba zde) u mne po dohrání převládá jeden velmi pozitivní pocit: že je to hra relativně krátká (sláva),
a že je to hra relativně lehká (dvakrát sláva).
Ale pěkně po pořádku.

Na Soma Bringer je zajímavý fakt, že jsem ho hrál vlastně navzdory Nintendu. Tato hra totiž vyšla někdy z kraje roku 2008 zatím jen v Japonsku a nikde se nepíše o tom, že by měla být přeložena do angličtiny a vyjít i jinde.
Naštěstí hodní lidé z homebrew komunity se rozhodli (zřejmě právě z důvodu neexistence oficiálního oznámení) přeložit hru do angličtiny vlastními prostředky. Udělali si vlastní nástroje pro vytažení textu a následného zpětného vložení anglického překladu.
Vzhledem k tomu, že po dohrání už vím, kolik textu se ve hře skrývá, mi nezbývá nic jiného než se před těmi lidmi hluboce poklonit.
Hra sice není přeložena úplně, ale podle vyjádření překladatelů je v angličtině už cca 97% obsahu.
Musím napsat, že jsem sice při hraní narazil na několik míst, kde se stále ještě vyskytovala japonština, ale naštěstí to bylo jen u několika informativních popisků jednotlivých protagonistů příběhu (jejich "bio") a rozhodně to nebylo nic důležitého. Samotný příběh je přeložený celý.

Bohužel fakt, že hra je přeložena neoficiálně, nás nutí hrát z pirátských zdrojů. Samozřejmě zde stále existuje možnost koupit si originální japonský cartridge (www.play-asia.com) a tímto způsobem ocenit práci vývojářů. Bohužel nejaponsky mluvící většině ale pak stejně nezbyde nic jiného než si stáhnout image romky z netu (neboť normální člověk asi nebude mít na vytváření vlastní kopie vědomosti a potřebné pomůcky), romku napatchovat staženým překladem a výsledek naládovat do své Slot1 flash-karty a hrát.
Bohužel aplikace neoficiálního patche není slučitelná s autorským zákonem, takže je to protiprávní tak jako tak.

Soma Bringer je na poměry Nintenda DS docela výjimečnou hrou. Je to akční RPG a je evidentní, že herní mechanika je velmi podobná hře Diablo z PC. A právě to ji činí velmi atraktivní a ojedinělou.
Obvykle jsou totiž souboje v RPG hrách na DSku tahové (s případnou drobnou příměsí akce). Ne však tady. K nepříteli se přiblížite z jakéhokoliv směru a několika akčními tlačítky do něho okamžitě začnete mydlit hlava-nehlava. Stejně tak v reálném čase musíte uhýbat a utíkat před nebezpečnými protiúroky.
Akčnost jde až do takových detailů, že není možné souboj jakkoliv zastavit. Například není možné vstoupit do svého inventoráře, najít si v klidu potřebný lektvar a jen tak se vyléčit. Kdepak! Souboj stále běží, o čemž jste informování výstražnými nápisy na obrazovce. Lehce se vám tak stane, že lektvar nestačíte ani odšpuntovat a je po vás.

Je sice pravda, že podobných real-time her se na Nintendu DS několik objevilo, namátkou třeba Children of Mana nebo hry ze série Castlevania, ale ani jedna není tak důsledně "klon Diabla". V Chikdren of Mana sice zlepšujete své schopnosti (RPG prvek), ale nemáte na výběr z tolika zbraní. V Castlevanii sice existuje obrovské množství zbraní, ale naopak zase nemůžete přesně zlepšovat určité specifické schopnosti.
Soma Bringer obsahuje tradiční RPG elementy: třídy postav, desítky druhů zbraní, levelování několika vlastností, zdokonalování dovedností (styly útoků, kouzla), zdokonalování zbraní (do zbraní vkládáte "orbs") a samozřejmě epický příběh o záchraně světa.
Soma Bringer navíc obsahuje několik prvků, které nejsou ani v Diablu: Společně s vámi po světě běhaji další dva bojovníci dle vašeho výběru. Přičemž musím napsat, že to rozhodně není žádná stafáž, ale zatraceně užiteční bojovníci bez jejichž pomoci byste ty tuny nepřátel na své cestě neudolali. Hra navíc má velmi příjemný způsob zlepšování bojových schopností - kdykoliv si totiž můžete "přelévat" body z jedné schopnosti do druhé, a ve hře tak můžete kdykoliv měnit svůj způsob boje. Já jsem například chvíli bojoval normálním mečem a štítem, abych od poloviny hry přezbrojil na velký obouruční meč a v závěru to ještě vylepšil troškou magie.

Skutečně na poměry malého handheldu jsou to herní schopnosti až nebývalé.

Soma Bringer je produkt Monolith Software, což je interní studio Nintenda. A na kvalitě to je znát. Co naplat. Opět se ukazuje, že ty nejlepší hry na Nintendo děla Nintendo. Monolith jsou asi nejvíce známí svojí Xenosagou - rozsáhlou RPG epopejí. Ta ale vyšla primárně na Playstation (PSX i PS2), a tak, když byl Monolith odkoupen Nintendem, jako jejich první počin pod novým chlebodárcem vytvořili port Xenosagy pro Nintendo DS. Soma Bringer je pak na DSku jejich prvním zcela původním projektem. Zajímavé ještě může být i to, že nedávno vyšla i jejich první hra pro Nintendo Wii (zatím jen v Evropě) - Disaster: Day of Crysis. Ta se zatím nesetkává s příliš dobrými ohlasy, ale vzhledem k tomu, jaké herní sucho na Wii panuje, jsou obvykle hráči vděční za cokoliv, co neobsahuje dětské hříčky a party games.

Ale zpět k Soma Bringer. Hra je po technické stránce velmi kvalitně udělána. Všechny postavy ve hře jsou plně ve 3D a tudíž i velmi hezky animovány. Pozadí jsou naopak prosté 2D obrazy, což je sice činí málo plastickými, na druhou stranu jsou ale velmi detailní. Pří hře se kamera automaticky přibližuje k akci, takže hráč vidí svou postavu a nepřátele detailněji. Bohužel pozadí se zvětší také, ale už bez toho, že by se ukázalo více detailů - jen se zvětší pixely a obraz je tak viditelně kostičkovaný. Prostředí také není vůbec interaktivní. Nemůže být ani řeč o tom, že byste něco mohli rozbít nebo odsunout. Dokonce ani žádné spínače se ve hře nekonají.
Bohužel musím též napsat, že detailnost jednotlivýh postav si bere i svoji daň. Například v Legend of Zelda: The Phantom Hourglass byly všechny postavy také 3D modely, byly ale velmi stylizované, takže i při pohledu z dálky nedocházelo k takovému aliasingu jako u Soma Bringer. Postavy tady jsou totiž z dálky velmi titěrné a mění se ve změt pixelů. Navíc v cut-scénách se kamera nikdy nepřibíží na dostatečnou vzdálenost, abychom si vůbec detailnosti postav mohli užít. Ve výsledku je pak taková kvalita modelů zbytečná, ne-li dokonce kontraproduktivní.
Samotný grafický styl pak může u příznivců Diabla vyvolat velký údiv (a opovržení). Přez všechnu svoji tragičnost a příběhovou velkolepost je totiž vzhled hry velmi pastelový, prozářený jasnými barvami a v poněkud dětinském manga stylu. Sice se zde nekonají přehlídky desetiletých holčiček a chlapečků, ale i tak bych podle vzhledu hlavním hrdinům netipoval více jak patnáct let. I velitel celé jednotky (a tedy nejzkušenější člen posádky) nevypadá na více než dvacet. Bohužel japonský kult mladistvé svěžesti (a zřejmě i zacílení na teenagerské publikum) si i zde vybral svoji daň.
Naštěstí to je jen forma. Obsah zůstává dostatečně dospělý.

Moje další výtka směřuje k příběhu. Ten je bohužel poněkud mělký. Při hraní je zřejmé, že příběh zde slouží skutečně jen jako prostředek k tomu, abychom byli donuceni běžet z bodu A do bodu B, abychom se tam dozvěděli, že ještě máme běžet pro něco do bodu C, a pak se vrátit. To vše se opakuje v šesti aktech, V závěru jen s tím rozšířením, že existují body A, B, C a D, po jejichž navštívení se teprve dostaneme do bodu E, kde narazíme na finální souboj.
Bohužel i souboje se drží tradičního schématu. Celou hrou se vlastně prosekáváte desítkami nepřátel k bossovi daného levelu (aktu). Po jeho usmrcení se spustí cut-scéna, abyste se dozvěděli, že se musíte někam přesunout (nový akt) a tam vše zopakovat.
Obsah je tedy poněkud zatuchlý. Naštěstí je zde naopak velmi kvalitní forma. Souboje jsou zábavné a rychlé. Snad i díky tomu že jsou i velmi snadné (zaplaťpámbůh!). Protivníka nakonec vždy udoláte sérií několika hezky animovaných útoků. A i když zemřete, tak se objevíte v základně a rychlým teleportem se opět vrátite na místo souboje. Tam si u svého hrobečku snadno vezmete zpět ztracené "experience" body (ale poztrácíte jich obvykle tak málo, že to ani nemá moc velký význam), a jelikož příšera na rozdíl od vás své zdravíčko zpátky nedostala, v několika iteracích "smrt-znovuzrození" ji vždy umlátíte. Přesto jsou souboje stále motivující, a jelikož na každého nepřítele efektivně platí jiný způsob boje, nejsou ani stereotypní. Fakticky jsem ale při hraní nebyl příliš nucen složitě variovat svůj zavedený způsob boje a celou hrou jsem se asi od třetiny prosekal jen s jedním jediným mečem. A s výjimkou dvou situací i se stejnými spolubojovníky. Dvakrát jsem totiž potřeboval na pomoc kouzelnici s útoky na dálku.

Takže Soma Bringer je velmi lehkou hrou. Dohrál jsem ji za dva týdny pohodového hraní. Čistého času mi to trvalo odhaduju tak deset až dvanáct hodin.
Ale já tohle nehodnotím negativně!
Po dohrání vám hra dá na výběr, jestli se chcete pustit ještě do třech náhodně vygenerovaných dungeonů, nebo zda si chcete zahrát celou hru znovu na vyšší obtížnost. Mimochodem obtížnosti jsou tři: Normal, Expert a Master a odemykají se postupně s každým dohráním.
Vygenerované dungeony jsou ale poněkud nudné. Je to vždy jen série po sobě jdoucích malých pravoúhlých map se stále stejnou grafikou. Prosekáváte se skrz nepřátele až k závěrečnému bossovi a po jeho ubití....nic. Nic se nestane. Krátká cut-scéna vám řekně něco o tom, jak je skvělé, že jste ho všichni společnými silami ubili, ale vzhledem k tomu, že hlavní příběh jste už dohráli, se ani nemůže nic nového stát.

Já osobně jsem už v hraní dál nepokračoval. Jelikož je však v této hře hlavní motivací hráče zlepšovat si svého bojovníka a tlačit jeho level až do hvězdných výšek (maximum je tuším dvouciferná hodnota 99, já hru dohrál s levelem 40), určitě si někteří skuteční fandové zahrajou celý příběh třikrát, včetně všech nepovinnývh questů a dungeonů.

Poznámka: Ve hře je samozřejmě řada nepovinných questů. Tak jak se to na pořádně RPG sluší a patří. Já ale absolvoval asi jen tři. Nějak mne příliš neuspokojovaly. Šlo vždy o totéž: Někam dojít a všechno po cestě pobít.

Závěrem bych jen napsal to, že Soma Bringer je určitě velmi kvalitním rozšířením knihovny her Nintenda DS o představitele žánru "akční RPG". Po této stránce svůj úkol plní velmi dobře. Na druhou stranu se nemohu zbavit pocitu, že se také jedná o trochu nevyužitou příležitost. Že stačilo málo a tato hra se mohla stát na platformě klasikou (a stát na piedestálu vedle skákačky s Mariem a vedle dobrodružství s Linkem). Kdyby se hra zbavila jásavých barev, kdyby některé postavy byly starší a kdyby cesta hrou nebyla tak přímočará.
Na druhou stranu příjemně nízká obtížnost a přijatelná délka činí z této hry titul velmi vhodný pro handheldové hraní.

Osobně dávám hře sedm zlomených elfích mečů z deseti.

Podivný dračí boxart

Dragon Ball Origins je velmi očekávaná hra pro Nintendo DS. V Japonsku sice už vyšla, ale anglická verze by se do obchodů měla dostat až někdy v prosinci.
Nechci se tady zmiňovat o samotné hře. Něco málo je o ní například na klasickém zdroji Wikipedii.

Co mě ale na této hře velmi udivilo je grafický návrh krabičky.



Hra vychází ze staré čínské mytologie - Opičí král a podobné postavy. Takže chápu toho draka. Chápu dětské postavy - tak nějak k hrám na Nintendu už patří. Chápal bych i oblečení. I když ty tenisky na nohách dívky uprostřed jsou divné, ale budiž. Co ale nechápu je to čínské prasátko v zeleném oblečku s rudou hvězdou na čepici jako od Mao Tse-tunga. To v té hře vystupují i malá roztomilá komunistická prasátka?

Prostě tohle si vysloužilo mé WTF týdne.