Moje dvě Castlevanie

Ve svém herním životě jsem zatím pohřichu hrál jen dvě Castlevanie. A dohrál jen jednu.
Jelikož je vydání očekávané třetí Castlevanie na Nintendu DS Order of Ecclesia za dvěřmi, rád bych si tu napsal něco o tom, proč jsem dohrál jen jednu, a co se stalo s tou druhou, že zůstala (a asi i zůstane) nepokořena.

Tou Castlevanii, kterou jsem úspěšně dohrál (a náramně si ji užíval), byla Dawn of Sorrow na DSku (dále jen DoS, video recenze). Mnohými znalci série považován za jeden z lepších dílů. Nejvíc je asi ceněna "Symphony of the Night" z PS1, a díl z GBA "Aria of Sorrow".

"Symphony of the Night" byla revoluční v tom, že do původního konceptu procházení hradu a vybíjení monster přidala i prvky RPG (levelování, kouzla, manu...) a téměř lineární procházení nahradila soustavou chodeb a pater. Takže hráč se probojovával téměř libovolně rozsáhlým komplexem chodeb a místností za pomocí mapy. Podle vzoru Super Metroida (SNES) se tomuto konceptu začalo říkat Castleroid.

Dawn of Sorrow je první Castlevanií pro Nintendo DS. Je to přímé pokračování "Aria of Sorrow" pro GBA, takže hráč ovládá stejného hlavního hrdinu, používá téměř stejná kouzla a potkává se téměř se stejnými protivníky (monstry). A tak je to i v pořádku, protože proč měnit něco, co se tak dobře osvědčilo a co si hráči tak oblíbili. Tím spíše, že tento díl Konami, jak už jsem uvedl, udělali pro tehdy zcela novou platformu.



A je to velmi dobrá hra. Hráč se probije skrz hordy zombáku, kostlivců a příšeráku až k lokálnímu bossovi. Toho nějak chytře zničí, získá klíč nebo kouzlo, které mu umožní dostat se do další části rozsáhlé mapy, a tak pořád dál a dál až k velkému finále.
Po cestě se hráč leveluje, získává mnoho kouzel, mnoho různých zbraní. Oboje si pak také může postupně vylepšovat. Prostě akční RPG jako vyšité.

Na celé hře je pro mne nejlepší to, že je tak těžká, jak si ji člověk sám udělá. Abych to vysvětlil: Pokud je pro hráče nějaká příšera příliš těžká, nic mu nebrání v tom trochu se ještě po hradě projít a vybít pár desítek (stovek) slabších příšer a vylevelovat se, případně získat s trochou štěstí lepší zbraň nebo kouzlo. Obvyklé příšery v místonostech se totiž respawnují.
Navíc si hráč může kdykoliv dojít (nebo se teleportovat) do obchodu a nakoupit si lékárničky a jiné dobroty, které mu budou zpříjemňovat jeho pouť.

Takže hra je snadná, má-li hráč dostatečnou trpělivost a pořádně se vybaví.



Dalšími klady hry je hezká grafika, pěkné efekty (na poměry DSka), zajímavé souboje. A několik alternativních konců. I když ten skutečně pravý s happy-endem je jen jeden.

Nedostatky jsou asi jen tyto:
Snad až příliš rozsáhlé. Mám raději spíše kratší hry, ale hustě naplněné obsahem (dohrání mi trvalo asi tak 16 hodin čistého času). Nemám příliš v lásce neustálé oddalování dějové katarze. To neustálé několikeré porážení jednoho a toho samého protivníka jen proto, aby se za pár hodin hraní objevil v dalším patře hradu o něco silnější a "rozzlobenější". Je to už strašné klišé.
Dějově je "Dawn of Sorrow" trapně primitivní: Existuje zlo, je ho třeba porazit, projdi postupně všemi místnostmi hradu, najdi potvory, vybij potvory, dostaň se až k hlavnímu záporňákovi. Lineárnost je naštěstí nabouraná možnostmi provést ve hře několikrát určité kroky dvěma způsoby, což má za následek shlédnutí alternativních konců. Ovšem jak jsem se později dozvěděl, je toto typické pro mnoho Castlevania her.



Trochu toporně na mne také působila snaha využít dotekový displej DSka. Bylo to zbytečné a samoúčelnost tomu čouhala z bot (kreslení run v závěru každého souboje s bossem, rozbíjení bloků ledu).

Takže měl-li bych "Dawn of Sorrow" ohodnotit, dal bych ji 8 bodů z deseti.

A teď druhá Castlevania, kterou jsem sice hrál, ale nedohrál:
Castlevania: Dracula X Chronicles na PSP (dále jen DX, video recenze).
V mnoha ohledech je to pravý opak prvně jmenované Castlevanie.



Tam, kde se hráč mohl v DoS postupně levelovat a vybavovat, je na PSP možnost jen párkrát v levelu narazit na "lékárničky". Tam, kde je v DoS možnost libovolně procházet rozsáhlým komplexem, tam je na PSP jen linerná mlátička, kde se jde zprava doleva, nebo zespodu nahoru.
V DoS můžeme mít libovolné množství zbraní a kouzel, která můžeme kombinovat. V DX je jen jedna pevně daná primární zbraň (jakýsi řetěz s ostnatým koncem) a jediná volitelná zbraň. Tu však v jednom okamžiku můžeme nést jen jednu a navíc se použitím "vybíjí". Zdraví si v celém levelu můžeme doplnit jen na několika málo místech (dvou, třech) a ty jsou navíc schované!
Prostě když to shrnu: Dracula X Chronicles je nepoměrně težší a principiálně i starší hrou než Dawn of Sorrow. I když vyšla o rok později než druhá zmiňovaná.



A jak by taky ne, když jsem se dočetl, že je to remake staré hry Rondo of Blood, která vyšla v roce 1993 na japonské herní konzoli PC Engine. Touto předělávkou se tak fandové mohli potěšit hrou, která v USA a v Evropě nikdy před tím nevyšla.
Což o to, předělávka je to technicky hezká. Grafika je ve 3D i když mechanicky vše zůstavá samozřejmě při starém, tedy ve 2D. Modely jsou hezké, textury jakbysmet. Zvuky a hudba jsou velmi povedené. Vše je navíc dabované a se zajímavými akčními cutscénami.

Jenomže co je to platné, když koncepčně je to stará hra a navíc pro mne osobně skutečně velmi VELMI těžká! Člověk se musí probít lineárním levelem skrz klasické příšery (kostlivce, rytíže, zombies) až k finálnimu bossovi. Toho nějak chytře porazit. Ok. Fajn. Jenomže to vše bez možnosti se nějak častěji léčit (jak jsem už psal, tak lékarniček je v levelu jen několik a navíc jsou moc dobře ukryté), bez možnosti si nějak chytře vybrat zbroj a kouzla. Prostě po zkušenosti s DoS bylo tohle velké zklamání.

Nakonec jsem se tedy v DX dostal až do předposledního sedmého levelu, k místní závěrečné příšeře. Poslední level je pak už jen souboj s Drakulou - hlavním záporákem hry. Takže bych se mohl utěšovat, že jsem hru téměř dohrál. Bohužel není tomu tak, neboť jak už je u Castlevanii zvykem, existuje několik alternativních cest a konců. A jelikož jsem si při tom obtížném procházení nedokázal všimnout tajných stěn a chodeb za nimi, nebyl jsem ani schopen postupně osvobodit tři víly. A tak mne po případném poražení Drakuly čeká jen jeden z alternativnách špatných konců.
Co tedy dělat? Měl bych se vrátit (do třetího, páteho a sedmého) levelu a projít je znova? A najít víly? To už se mi fakt nechce.

Za takový zajímavý klad téhle hry se dá považovat to, že po nalezení (samozřejmě opět velmi dobře ukrytých) tajných míst, se vám odemkne původní verze Rondo of Blood (tedy totožná hra jako DX, ale v původní grafice) a hlavně "Symphony of the Night" z PS1! A ta se mi paradoxně zdá být lepší než Dracula X Chronicles!



Nakonec mi tedy nejsou jasné dvě věci:
1. Proč se Konami rozhodlo udělat pro PSP remake právě Rondo of Blood, které je už koncepčně zastaralé a podle mého i méně zajímavé než pozdější díly?
2. Proč Konami schovalo původní "Symphony of the Night" do hry tak, že je nemá průměrný (nebo podprůměrný) hráč jako já vůbec šanci objevit?

Já osobně dávám hře Castlevania: Dracula X Chronicles průměrných 5 bodů z deseti (a to jen díky zajímavému bonusu).

Jak Daxter opět našel svého Jaka (na PSP)

Tak jsem dohrál hru Daxter na PSP.

Skoro dva a půl roku po jeho vydání.

Takže je to vlastně už stará hra. Teda alespoň v dnešní době, kdy se titul vydaný třeba jen před půl rokem už mnohde považuje za přestárlý.

Každopádně je to ale velmi dobrá hra a navíc se mi zdá, že na PSP není žádná jiná, která by ji překonávala. Což bohužel ale není dobrá vizitka pro PSP, které nyní pomalu umírá na nedostatek kvalitních originálních (a exkluzivních) titulů. Snad jedině "Ratchet and Clank: Size Matters" se Daxterovi kvalitami podobá. Ale zpátky k Daxterovi.



Není to bůhvíjak originální hra. Hlavní hrdina, vtipný hláškař, je něco mezi veverkou a vydrou a právě se ocitl bez práce a bez svého věrného parťáka Jaka na ulici. Naštěstí se pro něho našla práce deratizátora u firmy jednoho hodného stařika.
A tak se celá hra točí kolem úkolů vyčistit určitou lokaci od nepříjemného hmyzu.

Hra nás protáhne klasickými lokacemi jako je továrna, staveniště, sklad, doly a zahrada. Nic nového pod sluncem. Naštěstí je to všechno nápaditě a vkusně vymodelované. Daxter se lokacemi proskáče a prolétá (má na to takový dočasný raketový pohon a v některých misích i vznášedla) a při své pouti svou elektrickou plácačkou rozmázne všechno, co má víc jak čtyři nohy.
Takže je to skákačka tak trochu říznutá sekačkou mlátičkou, dalo by se říci.

A je to po čertech zábavné. Všechno krásně odsýpá, člověk zbytečně v jedné lokaci netráví dlouhé nudné hodiny a hlavně HLAVNĚ je to jednoduché! Konečně jsem narazil na hru, která má tak dobře umístěné automatické check-pointy, že při smrti jsem se nemusel dlouhé minuty znova probojovávat k místu předcházejícího neúspěchu. V celé hře se u mně objevil pocit frustrace snad jen u některých finálních bossů, ale to jen do okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že dělám něco hrozně špatně, a že na každého příšeráka platí jednoduchý postup.
Prostě paráda!
Tak to mám rád! Hra má především bavit. Má být samozřejmě i výzvou, ale proč by měla být těžká a bránit hráči v příjemném hraní nebo ho dokonce nutit stokrát procházet stejná místa a pokoušet se (marně) porazit nějakého záporáka?

Je možné, že někteří snadnou obtížnost Daxtera odsoudili. Nevím. Já ale patřím mezi méně zdatné hráče a hraní her už ve svém věku nepovažuju za výzvu, ale je a pouze za zábavu. A na umírání nic zábavného nevidím.



A nedostatky Daxtera? Od poloviny je to snad už trochu stereotypní. Sice to stále rychle odsejpá, ale hra už nic nového nepřinese. Až do konce hry máme stejný arzenál zbraní a ani levely nic moc nového nepřinesou (alektrické laserové ohradníky jako nový druh překážky za velké oživení hry nepovažuju).
Také finální bossové by mohli být nápaditější a boje by mohly být velkolepější.

Někdy jsem narazil i na nefungující kameru. Jako u jiných her na PSP, je otáčení kamery řešeno tlačítky L a R. To by, řekněmě, bylo v pořádku. Horší je, že stojíte-li u zdi, tak kamera koliduje se zdí a vy s ní nemůžete požadovaným směrem otočit. A vůbec nejhorší je to při závěrečných soubojích. Tam je kamera stále nasměrována na bosse a tak, utíkal-li jsem dozadu, nevěděl jsem, kam běžím. Několikrát jsem kvůli tomu úplně zbytečně umřel.

A pak asi největší výhrada kterou mám v poslední době ale k mnoha akčním hrám: Opět jsem měl pocit, že jsem nad závěrečným záporňákem vyhrál jen jakýmsi nedopatřením. Jen nějakou náhodou. Místo, aby se u mně dostavil pocit absolutního vítezství a radosti, jak jsem příšeru "zmasil", tak jsem musel uznat, že mne naopak ten záporák jen nechal vyhrát, neboť mne tragicky a trapně podcenil.
A to mne prostě nenaplnilo.

A taky to město, ve kterém se děj celé hry odehrává, je trestuhodně nevyužito. Hráči se sice dává možnost se po něm projíždět na jakémsi skůtru-vznášedle, ale nemá to prakticky žádný smysl. To jen člověk přejíždí od jedněch vrat k druhým, za kterými na něho čeká další hratelný level.
Městská lokace tak hraje roli výrazněji jen jednou - při honiččce za vojáky eskortujícími Daxterova přítele Jaka.

A když už se zmiňuju o Jakovi. Hra Daxter se odehrává v meziobdobí první a druhé hry o Jakovi a Daxterovi na PS2. Jednička vyšla plných pět let před Daxterem. A dvojka tři roky před ním. Takže se vlastně dozvíme, jak Daxter zachránil Jaka z vězení. A ve hře Jak II tak vidíme, jak osvobozujeme Jaka právě ze hry Daxter. Hezké. Skutečně od scénáristů originální. Tím spíše, že na konci Daxtera nám hlavní záporňák něco poví o předurčenosti a osudu, což je krásná narážka právě na pokračování příbehu, který se odehraje (ale fakticky už odehrál) ve hře Jak II.
Tahle hezká dějová propletenost se mi tak zalíbila, až jsem dostal chuť si sehnat PS2 a zahrát si původní trilogii.
Bohužel když jsem se podíval na videa, došel jsem k závěru, že hraní za veverkovydru Daxtera se mi asi přece jen líbí víc.

Závěrem jen povzdechnutí: Kéž by takových her na PSP vzniklo víc.

Co hrát #1

Her je spousta. Valí se na mě každý týden. Stále nové a nové (nebo staronové). A jedná-li se o Nintendo DS, tak dokonce i kvalitní. Kdo by to při té záplavě různých hříček čekal, že se několik měsíců budou na tuhle malou konzoli objevovat herně vyspělé a zajímavé tituly. Člověk pak neví po čem dřív šáhnout. Takhle přijdu rychle na buben. Vypadá to, že letošek je pro Nintendo DS nadmíru plodným rokem. Sand tento trend ještě bude pokračovat i příští rok, než se Nintento rozhodne přijít s novou konzolí. Zatím poslední oznámení spíše naznačuje, že Nintendo zatím plánuje jen update DSka namísto zcela nového handheldu.

A jakoby toho nebylo málo, tak na DSko existuje celá řada zajímavých her z minulého nebo předminulého roku, které bych si chtěl zahrát. A tak, abych na ně nezapomněl, si je tady pěkně všechny vypíšu. Ale jen ty skutečně nejzajímavější, neboť hrát to všechno - na to skutečně nemám čas.

Metroid Prime Hunter Tato verze Metroidu sice asi nepatří mezi ty nejlepší, ale je to bohužel taky jediný Metroid na DSku. Jen jsem bohužel slyšel, že si hodně lidí náruřivým hraním tohoto titulu zničili touchscreen.

Star Fox Command O sérii se Star Foxem nevím vlastně vůbec nic. Snad jen to, že je to jedna z postaviček ze stáje Nintenda, která se objevuje pravidelně na každé jejich konzoli. Navíc tato verze má mít i nějaké lehké strategické prvky. Tak snad uvidím.

Dragon Quest - Heroes Rocket Slime Po dlouhou dobu hráči na DSku považováno za jednu z nejlepší RPG her. A snad je tomu i dodnes. Měl jsem možnostu už tuto hru vidět a musím říct, že mne zaujala roztomilá grafika a zajímavý herní prvek s ládováním kanónu, kterým se ochraňuje město před napadením (nebo tak nějak).

Mario Vs Donkey Kong 2 - March of the Minis Roztomilá logická hra. Pokračování z GBA. Hodně pozitivních názorů a dobré reference mne přesvědčují v tom, že ačkoliv logické hry moc nemusím, tak tuhle bych si měl pořídit.

Contact Údajně velmi nezvyklé a originální RPG. Autor je tentýž člověk, který vymyslel Killer7 (Gamecube) a "No More Heroes" (Wii). Fandové vřele doporučují. Prý je to velmi originální svým konceptem dvou naprosto odlišných časoprostorových rovin (včetně odlišné grafické prezentace). Tak snad mi zbude na tuto hru čas.

Touch Detective Klikací adventura. Chtěl bych něco takového na DSku vyzkoušet. Má to hezkou grafiku, je to roztomilé (možná až moc infantilní grafika, ale určitě stylová). Jenom mne trochu odrazují názory, že mnoho řešení hádanek je v této hře nelogických.

Jump Ultimate Stars Tato bojová hra (hodně podobná Super Smash Bros. hrám) vyšla jen v Japonsku a nikde jinde nemá šanci kvůli složitému licencování postav vyjít. Je to prý úžasná záležist a pro fandy manga komixů prý povinnost. No, nejsem fanda mang komixů, ale podle videí to je velmi zajímavá bojovka i s jakými lehce strategickými prvky. Naštěstí pro majitele flash karet dobrá zprává, že skupina nadšenců dělá překlad do angličtiny.

Castlevania Portrait of Ruin První Castlevanii na DSko jsem dohrál. Toto je druhá, která ale na předcházející nijak nenavazuje. Dawn of Sorrow se mi líbilo, takže bych se i rád pustil do tohoto dílu. Problém je v tom, že tento měsíc by měla vyjít už v pořadí třetí Castlevania: Order of Ecclesia. A ta vypadá nádherně. Tak nevím, jestli kdy budu mít čas tento druhý díl hrát.

Phoenix Wright Ace Attorney Justice For All Dohrál jsem první a čtvrtý díl. Tento díl myslím v Evropě ještě nevyšel. Ale ne, že by to nějak vadilo díky (zaplaťpámbůh) neexistenci regionální ochrany. Tato série je skvělá a určitě si zahraju i díly dva a tři.

Hotel Dusk Room 215 Velmi hezky udělaná detektivní adventura. A prý není špatná. Mám moc rád hry s Phoenixem a i když Hotel je vážná hra snad se mi bude detektivní zápletka líbit. Někteří této hře říkají spíše interaktivní novela.

Rune Factory - A Fantasy Harvest Moon Harvest Moon série mně spíše nenadchla. Nikdy jsem ji sice nehrál, ale koncept starání se o své hospodářství s kravkami, prasátky a záhonky s mrkví není nic pro mne. Ale tenhle díl je prý něco trochu jiného. Je tam více RPG prvků a více akce - rozuměk bojování. Takže bych této hře rád dal někdy šanci.

Donkey Kong Jungle Climber Tuhle hru už mám a dokonce jsem ji i začal hrát. Ale pak jsem nějak od ni utekl, neboť mne zatím zaujaly jiné tituly (Mario, Zelda... konkurence je na DSku opravdu silná!). Tak se ke Kongovi snad zase někdy vrátím, protože alespoň způsobem ovládání je tato hra rozhodně velmi originální.

Freshly-Picked Tingles Rosy Rupeeland Taková jakási podivná adventura, o které se mi nepodařilo získat přiliš mnoho informací. Hráč ovládá podivného lehce síleného skřítka Tinglese ze světa Zeldy (Four Swords Adventures například). Hra nevyšla v USA a to mně nějakým způsobem těší a láká. Údajně je to tak ulítlé, že se Nintendo domnívá, že to američtí hráči nemůžou přijmout. Zajímavé.

Phoenix Wright Trials And Tribulations A další (třetí) díl Phoenixe, který jsem také nehrál. O něm platí totéž, jako o předchozím díle, který je také na tomto seznamu.

Dementium The Ward Hororových her není na DSku mnoho. Vlastně je vůbec kromě této nějaká jiná? Není to prý sice dokonalá hra, ale rozhodně neurazí a rozhodně pobaví. Tak bych ji chtěl dát šanci. Snad se nepletu a tým, který udělal Dementium má v plánu vydat další 3D FPS hru: Moon.

Soma Bringer Akční RPG tak trochu ve stylu Diabla. Teda alespoň co se týče kadence sekání a kouzlení. Je to moc hezky uděláno, v pěkně barevne manga grafice (nemohu si pomoct, ale na DSku mi tyhle infantilní grafické stylizace sednou mnohem víc než snaha o realismus). Bohužel hra vyšla jen v Japonsku a nevypadá to, že by kdy přišla do Evropy nebo USA. Pro majitele flash karty ale opět dobrá zpráva - existuje neoficiální překlad do angličtiny , na kterém se sice stále pracuje, ale už teď umožňuje si hru užít i nejaponsky mluvícím hráčům.

Final Fantasy Crystal Chronicles Rings of Fate Na poměry DSka velmi velmi hezké akční RPG plně ve 3D. A navíc s hezkým, byť snad až příliš dětským, příběhem. Snad někdy budu mít čas a energii zahrát si i tuto hru.

Dragon Quest Monsters Joker V čase svého vydání prohlášena za technicky jednu z nejlépe udělaných her. Jinak to prý herními principy připomína Pokémony. No s takovými hrami sice nemám zkušenost, ale asi i právě proto bych tento titul rád někdy vyzkoušel.

Ninja Gaiden Dragon Sword Když se tato hra oznamovala, tak už jsem DSko vlastnil a moc jsem se na těšil. Pak hra vyšla a já neměl čas ji nějak více zkoumat a pídit se po ní - měl jsem rozehrané jiné hry. Teď bych to chtěl ale změnit a tuto akčňárnu s originálním a DSku na míru šitým ovládáním si zahrát. Mimochodem to byla svého času spolu s Phantom Hourglass největší vydaná hra mimo Japonsko.

The World Ends With You Tak tohle je prý RPG lahůdka. Po dlouhé době zase originální IP od Square-Enix, kteří si prý jinak libují jen v převařování Final Fantasy a Dragon Quest. Spolu s Dawn of Sorrow od Konami je to hra, které se podačilo vklínit se mezi prvních 10 nejlépe hodnocených her na DSko. Všichni o ní pějou jen samé ódy na její originalitu, zajímavou akčnost, komplexnost, zajímavě propracovaný příběh. Že by se zrodila nová legenda? Tohle prostě musím zkusit!

Summon Night Twin Age Akční RPG a já mám tento žánr velmi rád. Tak proč si někdy nezkusit i tuto hru? Roztomilá grafika (postavy jsou prokreslené animovaneé 2D sprajty), kompletně ovládané stylusem. Jen jsem slyšel, že je bohužel velmi těžká, takže si ji asi nechám na pozdější dobu.

Soul Bubbles Velké překvapení tohoto roku. Není mnoho hezkých, milých a originálních her pro DSko, které vzniknou v Evropě. A toto je naštěstí příklad jedné z nich. Když jsem poprvé uviděl herní videa hned mi to přišlo jako reakce DSka na Locoroco na PSP. Moc se mi to líbí a určitě si tuto hru pořídím!

Final Fantasy III + IV Jsou to předělávky. Jsou to japonská RPG. Jsou plně ve 3D. Vymačkávají z hardware DS maximum. A prý jsou povinností pro každého, kdo to s RPG myslí vážně. ..... No já moc na RPG zase nejsem, ale když se všude kolem tvrdí, jak jsou to solidní (i když ne skvělé) hry, tak proč je někdy v budoucnu nezkusit. Aspoň poprvé zjistím, co je to Final Fantasy vlastně zač.

Bangai-O_Spirits Akční, puzzle, logická střílečka. Nechápu. Koukám na videa a stále nechápu. Jen vím, že tohle si prostě někdy v budoucnu musím zkusit. Mimochodem jinak velmi kritický Eurogame tomu dal 10/10!

Viva Pinata Pocket Paradise Já nevím, asi už úplně dětinštím. Ale když mně prostě ta videa, co tuhle hru provází, přijdou tak roztomilá, že si tuhle hru asi někdy pořídím a zahraju. Teď ještě ale ne. Je to příliš čerstvý titul a v obchodech se prodává příliš draho. Ale třeba přece jen neodolám a i přez vyšší cenu si budu muset postavit vlastní zahrádku s krasnými kytičkami, abych přilákal roztomilé barevňoučké Piňáty :)

Lock's Quest Realtime strategie micnutá s RPG mixnutá s ochraňuj-svůj-hrad-hrou. Na obrázcíh a videích to vypadá překrásně. První ohlasy jsou velmi pozitivní. Tak snad je to dobrá hra a snad si ji někdy taky užiju.

Dragon Quest The Chapters of the Chosen Další remake staré hry ze SNESu převedé kompletně do 3D (až na sprajty postaviček). Prý je to velmi hezká hra až na několik nedostatků způsobených prostě tím, že je to v principu hra z první poloviny devadesátých let a některých neduhů se nezbavila ani v roce 2008. Ale snad mi čas zbude to vyzkoušet na vlastní kůži.

Kirby Super Stars Ultra Squeak Squad (předcházející hra s Kirbym na DS) jsem dohrál. A nebylo to vůbec špatné hraní. Tak bych si rád vyzkoušel i tuto novou hru s malou růžovou kuličkou, která tak ráda polyká své nepřátele. Podle obrázků se mi oproti předcházejícímu dílu i víc líbi grafická reprezentace. Je jakoby více kreslená a to podle mne DSku sluší víc.

Sonic Chronicles The Dark Brotherhood První RPG od Bioware pro Nintendo DS? To snad ani nemůže být špatná hra! To prostě musím zkusit, i kdybych ani nevěděl, jak to vypadá. A při tom to vypadá parádně!

Time Hollow Jakási detektivní adventura trochu ve stylu Ace Attorney s hrátkami s časem. V rodném Japonsku slavila prý velký úspěch, a tak se Konami rozhodlo ji přeložit do angličtiny a nabídnout i hráčům v USA a Evropě.

Tak toto je zatím výčet toho, co bych si na Nintendu DS moc rád zahrál. Je to, jestli dobře počítám, rovných 30 kousků! A to se v seznamu ani neobjevily určitě další zajímavé hry, na které mi ale asi čas jen tak nezbude: Final Fantasy Tactics 1+2, hudební hry Elite BEat Agents a Ouendan 1+2, nebo různé hříčky jako WarioWare Touched nebo Rub Project a Trauma Center. Je toho skutečně velmi hodně.
A to se na mne valí nové zajímavé tituly jako Castlevania Order of Ecclesia nebo Dragon Ball Origins. A to ani nemluvě o zajímavých hrách na GBA, PSP, Wii a PC!!! Prostě JE A BUDE CO HRÁT!

Wii nemá rádo hry pro dospělé?

Vypadá to tak. Po záplavě casual, dětských nebo rodinných titulů, po všech těch vařeních, inteligenčních testech a minihrách to vypadá, že vývojáři mají strach vytvořit něco pro dospělého hráče. Rozuměj: Něco krvavého, brutálního, cynického, temného.

Spoluzakladatel Rockstaru prohlásil, že GTA na Wii neplánují, protože se jim to "nezdálo přirozené". Nevím. Že by v Rockstaru došli k závěru, že je ošklivé narušovat barevnou veselou idylku rodiných party her tak ošklivě krvavou hrou jako je Grand Theft Auto?
No budiž.

Ale proč potom nevadí, že Rockstar dělá "GTA: Chinatown Wars" na Nintendo DS, které je snad ještě více předurčeno dětskému publiku? A co potom na Wii s hrami jako "No More Heroes", "Manhunt 2" nebo dokonce "MadWorld"? To jsou tituly, ze kterých krev cáká z monitorů až na běloskvoucí Wii.
Tak nevím. Je to asi jen hloupá výmluva a Rockstaru se prostě jen už nechce oprašovat starý Renderware engine, na kterém běželo San Andreas a portovat jej na Wii. Pracovat na novém systému v GTA4 je už asi baví více. Bully se sice portu na Wii dočkalo, ale přišlo současně s upravenou verzí pro XBOX 360. Takže se to asi nepočítá.

Je to škoda. Bohatě by stačilo, kdyby upravili (kvůli recenzentům) příběh San Andreas, sem tam trošku opravili textury a vrhli to na Wiičko. Myslím, že by si to mezi těmi desítkami miliónů majitelů zákazníka našlo.

Moje první Zelda

Tak jsem ji dohrál!
Svoji první Zeldu.
Celým jménem Legend of Zelda: The Phantom Hourglass. Na Nintendu DS.
A mám z toho smíšené pocity. Celkově však převažují pozitiva.



K Legendě o Zeldě jsem přistupoval velmi skepticky. Slyšel jsem o této sérii mnohé, a téměř vždy jen samá pozitiva. Tak například Ocarine of Time je často uváděna jako nejlepší hra všech dob. A na každé platformě od Nintenda hra z této série excelovala. A to platí i o předcházejících handheldech. Ať už to byl Gameboy Color, nebo Gameboy Advance. Přesto mne poněkud odrazoval fakt, že je tato série právě tak zavedená a známá. Měl jsem pocit, že naskakuju do příliš rozjetého vlaku a že budu při hraní čehokoliv s názvem Zelda pod vlivem všech těch ohlasů a superlativů. Ať už v pozitivním nebo v negativním slova smyslu.

Pokusil jsem se ke hraní Zeldy přistoupit svědomitě: Nejdříve jsem si pořádně nastudoval celou historii této série (zde a zde, ale alternativně třeba i zde!), abych zjistil, že je to vlastně galymatyáš prequelů a sequelů, ve kterém se už nikdo neorientuje. Fandové se sice stále snaží umisťovat jednotlivé díly na časovou osu, ale autoři z Nintenda jim to téměř s každým novým dílem stále více a více stěžují. Ono vůbec je zajímavé pozorovat, jaká komunita fandů se kolem Zeldy vytvořila. Téměř sekta. A to až do takové míry, že fandové už pomalu zapoměli, že jde jen o hru!

Tak jsem raději začal s nějakou objektivně jednodušší Zeldou (video recenze). Legend of Zelda: The Phantom Hourglass (dále jen PH) je mnohými považována za jednu z nejlepsších her pro Nintendo DS. A taky jednu z nejzásadnějších. Asi hned po New Super Mario Bros. (o té někdy příště). Tyto dvě hry jsou pro všechny konzole od Nintenda zcela zásadní a Nintendo si s nimi vždy dává pořádnou práci a obvykle je hodně vymazlí.
Po technické stránce je PH asi vůbec nejlepší hrou, která se dá na DSku v současnosti vidět. Je plně ve 3D, s hezky stylizovanými postavami a prostředím. Nintendo se nesnažilo o realistickou grafiku a je to, myslím, moc dobře. DSko nemá výkon ani paměť na fotorealistické textury a modely. A tak je lepší, když se vše raději nese v cartoonovém stylu, než aby se hráč musel dívat na aliasované nebo kostičkované textury.

Celá hra se ovládá stylusem. A je to paráda! Tento způsob ovládání je zcela intuitivní a musel oslovit i ty, kteří se hraním her obvykle nezabývají. A navrch to muselo oslovit i ty, kteří třeba před tím hráli na PC akční hry myší. Ti totiž (jako já) museli poznat, kde by mohla být budoucnost her ve spojení s dotykovými displeji.
Pohyb, útoky mečem, házení bumerangu a bombiček, posouvání kamenných bloků, mačkání tlačítek, to vše se ovládá kompletně stylusem. A navrch i procházení inventorářem, zapisování a kreslení do mapy (a tohle není jen na okrasu, má to ve hře zásadní význam) a samozřejmě i rozhovory s NPC jsou zcela v režii dotykového displeje a stylusu. Paráda!



A samotné hraní? No hraje se to velmi dobře. Hlavním hrdinou jsem se procházel jeskyněmi a chrámy, mačkal tlačítka, posouvla kamenné bloky, hledal klíče. Vlastně je to klasický dungeon ("dungeon crawler" nebo "dungeon explorer" hra). Ale chrámy a jeskyně jsou relativně malé, takže to pro handheldové hraní není únavné ani zdlouhavé.

Vlastně jsem se ze studia materiálů o jiných Zeldách dozvěděl, že herní náplň PH je klasická a již tradiční. Už od počátku této série se s hlavním hrdinou chodí krajinou, vstupuje do jeskyň a prolézají chrámy. Obsah zůstává stejný, jen forma se pravidelně mění. V PH se navíc k tomu ještě pluje lodí po moři (celá hra je rozdělená do čtyř částí námořní mapy a sady ostrovů), ale i to tu už bylo ve Wind Wakeru, na který PH dějově přímo navazuje.

A na konci jeskyně vždy na hrdinu čeká hlavní boss. A souboje s bossy jsou okrasou této hry. Soupeři jsou obrovští, bojiště se zobrazuje na obou obrazovkách a vůbec to celé působí epickým dojmem. Měl jsem radost s nimi bojovat a po dlouhém (ale férovém) boji je i porazit. U mně se vždy dostavil krásný pocit uspokojení.

Hádanky a puzzly jsou obvykle velmi jednoduché. S několika výjimkami, které jsou ale vyloženě zásekové. Já se naštěstí nezasekl, protože jsem se už kdysi od jednoho kolegy (aniž bych tehdy DS vlastnil) o této hře něco dozvěděl, včetně toho, jak originální hádanky v ní jsou. A právě tyto originální hádanky (nápověda: využívají specifické vlastnosti DSka), jsou bohužel i zásekové.

V mnoha fázích hry jsem se přistihl, jak obdivuju autory za to, co se jim na tak slabý systém, jakým je Nintendo DS, podařilo vytvořit. Vše vkusně vymodelované ve 3D, obrovští nepřátelé přez dvě obrazovky, cutscény renderované v enginu, různorodá prostředí, množství ostrovů a krásné moře, bezchybné ovládaní. Je toho skutečně mnoho a tak není divu, že se PH považuje za povinnost pro každého majitele DS. Navíc když ji na americkém Gamestopu mají za našich cca 600 korun.

Bohužel není vše bezchybné. Ani PH není dokonalou hrou.
Asi nejproblematičtějším prvkem designu hry je neustále nucení hráče vracet se do hlavního chrámu hry -- Chrámu Boha moří, který je hned na prvním ostrově hry. Tento chrám jsem musel k dokončení hry projít aspoň šestkrát, vždy v nižších a nižších patrech a to v časovém limitu. A ačkoliv mi hra dala možnost přeskočit některá patra (s tím, že mi ale odebrala určité množství času), přesto jsem musel některá místa procházet několikrát znovu. A tohle nemám rád. Navíc jsem se několikrát přistihl při tom, jak jsem frustrovaný z toho, že si už nemůžu vzpomenout, jak se některé části chrámu mají správně projít. Hru jsem nemohl hrát v kuse na jeden zátah, a tak jsem se k ní vracel po delším čase a vše pravidelně zapomínal. Tohle mi autoři dělat nemuseli :(

Tvůrci se sice snažili prvek procházení stejným dungeonem logicky zakomponovat do příběhu (máte k dispozici "Phantom Hourglass" -- kouzelné přesýpací hodiny, které vám odměřují čas, po který můžete být v chrámu), ale je to samoúčelné a jde vidět, že vlastně jen chtěli hru udělat těžší zakomponováním časového limitu. A to se už nedělá.

A když už je řeč o příběhu... Ten je bídný. Prosťoučký. Hlavnímu hrdinovi unesou přítelkyni, on se probudí na neznámém ostrově, hodní lidé mu pomůžou na cestě za potřebnými věci tak, aby získal svoji přítelkyni zpátky. Jeden mu stále říká, co má dělat a kam má jít, a druhý ho svojí lodí vozí po moři. Na každém ostrově se pak nachází něco, co je zapotřebí k posunutí se blíže cíli. A co že to asi tak může být? Nejdříve tři víly (elementy, sílý, nazvěte si to jak chcete) a později čtyři krystaly, aby se mohl ukout....meč. Ach jo, zase meč :( Nebýt jednoho "překvapení", které se objeví asi tak uprostřed hry, tak by to byla úplná nuda.
No ale co chtít od akční adventury na handheld.
Prostě to beru tak, že forma převládá nad obsahem. Naštěstí ta forma (hratelnost) je skutečně parádní.

Pro mně bylo hraní Legend of Zelda: The Phantom Hourglass skvělým zážitkem. Už teď plánuju, že si zaplním mezery ve vzdělání a zahraju si Minish Cap (na GBA), A Link to The Past (na GBA), a hlavně Twilight Princess (Wii). A snad někdy i ten díl, na který PH přímo navazuje: The Wind Waker (Gamecube). A bude-li čas, tak možná někdy v důchodu i tu Okarínu času.

Bobova hra

Možná jste o ni už slyšeli. Ti, kteří mají Nintendo DS a trochu se zajímají o homebrew scénu, tak určitě.



Bob's Game je projekt, jehož tvorba autorovi trvala pět let práce. Nedávno vydal několik videí, na kterých demonstruje plody své mnohaleté práce. A je na co koukat.
Samozřejmě se zatím neví, jestli výsledek je hratelný a zábavný. Ale minimálně má ten člověk můj nehynoucí obdiv za tu vytrvalost pracovat na něčem bez šance na honorář po dobu pěti let. Bob na své hře udělal podle jeho vlastních slov vše: návrh, program, grafiku, hudbu, zvuky, texty.

Asi nejsem sám, kdo se třeba alespoň částečně o něco podobného pokoušel. Po prvotním nadšení, po vytvoření prototypu (ať už šlo o hru, engine, editor, demo...cokoliv) přišlo postupné vystřízlivění a opuštění projektu s nějakým uklidňujícím vysvětlením. Jako třeba, že to nemělo smysl, nebyl čas, stejně to byla pitomost, a tak podobně.

Prostě vždy mi chyběla ta umanutost něco začít a vydržet. Kdysi na Amize jsem obdivoval kamarády, kteří dokázali (umanutě) dodělat po dvou letech hru (Ve stínu magie). Obdivoval jsem kamaráda, který po několik let sám spravoval stránky o novinkách na Amize (Amiga News, mimochodem byly světoznámé!). Tito lidé místo nočních pitek mizeli od společnosti s tím, že ještě musejí něco doma udělat. A my ostatní se jim smáli.
Možná se smáli i Bobovi kamarádi.

A teď ho prý kontaktují vydavatelé se zájmem o jeho hru.

Nintendo DS vs Sony PSP

O těchto dvou rivalech už toho bylo napsáno mnoho. Srovnávalo se, hanělo se, vychvalovalo se a navzájem se bojovalo. A vlastně stále bojuje.
Líbí se mi to. Připomíná mi to dobu, kterou jsem kdysi zažil v éře osmibitů a později i šestnáctibitů.
A tak mám osobní pochopení pro příznivce Nintenda DS, kteří odvracejí narážky na slabý výkon jejich miláčka z řad majitelů PSP argumenty, že raději slabý výkon než málo her. Což zase na oplátku zapřísáhli příznivci PSP odmítají s tím, že přece mají God of War a Final Fantasy: Crysis Core.
A tak se tenhle věčný pingpong hraje přesně tak, jako se kdysi hrál mezi uživateli Spectra, C64, Atari, Sharpa... Jen tehdy to bylo pestřejší. V době šestnástibitů už prakticky zbyly jen tábory "amigistů", "estéčkařů" a "písíčkařů". A v současnosti PS3 versus XBOX360, a společně versus Wii. PC je z kola ven, protože nakonec každý to PC má doma, tak proč proti němu plivat jedovatou slinu.
A handheld trh je na tom ještě hůř. Nintendo DS versus PSP. O to víc je ale řevnivosti, o to víc je boj intenzívnější a diskuze vyostřenější.
Paráda!

Mám oba tyto handheldy. Jsem spokojený majitel a hráč.
Nejdříve jsem si pořídil Nintendo DS. Moc se mi líbil koncept her, které se na něm vyskytují. Jsou obvykle jednodušíí, nekomplikované. Blíže ideálu "casual" hry -- tedy přijít, zapnout, zahrát si deset minut a vypnout. A iteraci opakovat dle libosti každý den až je hra dohrána.
Asi jsem už nějaký klidnější, více konzervativní. Hry už mne nedokážou nalákat na vějičku fantastické hi-tech grafiky a úžasných vizualních efektů. Naopak se mi na NDS zalíbila prostá skromná grafika ručně kreslených sprajtů. Něco takového se už tak moc nevidí, a tak paradoxně to pro mne je více šokující než lesklé jemně otexturované polygony současných AAA titulů.

Na Nintentu DS jsem tak opět hrál prosté skákačky a jednoduché adventury, ale přece jen ve mne začal hlodat červík pochybnosti, jestli by to nechtělo pořídit si i zařízení konkurence. Tedy PSP.

Nikdy jsem nevěřil na "killer" tituly. Tedy na hry, které definují platformu a hlavně, které prodávají platformu. Ale musel jsem uznat, že na tom něco bude, protože jsem si PSP s dvouměsíčním odstupem pořídil, a to proto, že jsem si chtěl zahrát tyto tituly: Locoroco, Patapon a God of War: Chains of Olympus.
Naprosto střízlivé pragmatické rozhodnutí. Bylo mi uplně ukradené, jestli to je Sony nebo Nintendo, jestli to má v nabídce sto her nebo dvě, jestli to umí vyrenderovat milion polygonů nebo ani jeden... Nic takového. Stal jsem se názornou ukázkou zákazníka, který si kupuje hru a k ní zařízení potřebné k jejímu hraní. A tak jsem si koupil Sony PSP.
Časem jsem tedy zjistil, že na PSP jsou i další zajímavé tituly. Nicméně nebylo to už tak významné zjištění.

Takže jaké je mé srovnání Nintenda DS a Sony PSP z pohledu primitivního hráče, nestranného pozorovatele, který nebyl v minulosti zasažen žádnou konzolí a který má doma obě zařízení?

Především jsem zjistil, jak hodně se liší pojetí hraní u Nintenda a u Sony. Troufám si tvrdit, že u Nintenda se projevuje obrovská zkušenost s handheldy a s hraním her na hadheldech obecně. Pro Nintendo bylo DS jasným evolučním krokem jak zmodernizovat Gameboy Advance v mezích možností za levný peníz s minimem rizika. Ale přesto s uvedením nějaké nové výrazné vlastnosti, která by novinku prodávala na plakátech.
Naopak Sony vlítla na handheldový trh z pozice lídra konzolového trhu, který nesnesl pohled na vřed v jejím úspěšném byznysu, který se jmenoval Gameboy. Téhle mašinky se prodávaly milióny a Sony neměla nic, čím by si dokázala z tohoto koláče prodejnosti trochu ukousnout.
A tak při svých zkušenostech s PSX a PS2 vsadili na podobnou kartu -- umlátit zákazníka a konkurenci technicky nadupaným stroječkem v elegantním balení, zavalit jej informacemi o megapixelech, megapolygonech a megahertzích, přislíbit multimediálnost. Zafungovalo to u PSX v konkurenci se SNESem, Genesisem a Jaguarem. Zafungovalo to u PS2 v konkurenci s Gamecubem, Dreamcastem. Sony se rozhodlo pokračovat tam, kde se u PSX a PS2 zkončilo a přenést hry z těchto konzolí tak říkajích do kapes hráčů.
Fungovalo to. Ne, že ne. Obrovská komunita majitelů playstationů a lidí lačných vidět grafickou nádheru v přenosném formátu po PSP šáhla. A pořád je to skvělý výkonný herní systém. Ale je to současně přesný opak Nintenda a jeho DS. Je to doktor Hyde vedle pana Jekkyla.

DS má skákačku s Mariem
PSP má skákačku s Daxterem

Tam kde Nintendo zvolilo malé cartridge s maximální kapacitou 128MB, tam Sony zvolilo UMD disky s kapacitou přesahující 1GB. Při tom ovšem naplnit takový disk smysluplným obsahem je nepoměrně složitější a dražší než malou cartridge.

Tam kde se u Nintenda DS hra nahraje (jestli se tak vůbec dá nazvat přenesení obsahu z ROM do RAM) za vteřinu, tam se u Sony roztočí UMD disk a přenášejí se megabajty dat. A Sony aby pak používala zvětšený 64 megabajtový buffer na zrychlení přenosu.

Tam kde Nintendo zvolí pomalé procesory (dokonce bez FPU!) na 66MHz (druhý jen na 33), tam Sony nasadí 333 megahertzového mamuta.

Tam kde Nintendo mírně rozšíří velikost displeje na 256 sloupců a udělá celou konstrukci sklápěcí, díky čemuž jsou displeje solidně chráněné, tam Sony nasadí gigantický displej o 480 sloupcích, který číní hadheld skutečně velkým. Takže se nemůže vlézt do žádné kapsy a člověk musí neustále displej ochraňovat před poškrábáním.

Tam kde Nintendo zaexperimentuje s novátorským ovládáním přez dotykovou obrazovku, tam Sony konzervativně zůstává u analogového joypadu jako u svých velkých konzolí, ale při tom odstraní zavedený druhý analogový klobouček, čímž zamotá hlavu mnohému vývojáři a hráči.

Tam kde Nintendo nasadí jednoduché až primitivní hříčky pro hrami nezasaženou demografickou skupinu, tam Sony nasadí předělávky "hardcore" titulů z velkých konzolí (GTA, Syphon filter, God of War).

Tam kde Nintento udělá jeden firmware a dost, tam Sony updatuje a updatuje až se z nich kouří.

Tam kde Nintendo udělá hračku pouze a téměř výhradně na hraní her, tam Sony udělá multifunkční multimediální zařízení, které přehrává filmy, hudbu, prohlíží web, telefonuje přez internet.

Asi by se toho našlo více. Určitě by šly jednotlivé příklady dále rozvézt. Ale asi je snad zřejmé, jak diametrálně odlišná zařízení Nintendo DS a Sony PSP jsou. Ano, obě jsou určené ke hraní her. A při tom obě tak činí zcela odlišnými způsoby. Zajímavější je však úvaha, který z těch dvou přístupů je lepší. Pokud bychom to hodnotili mírou úspěchu u zakazníků, tak asi vyhrává Nintendo. Ale proč? Proč tomu tak je, když přece papírově mělo PSP smést Nintendo DS z povrchu Země? Vždyť přece při uvedení na trh si snad žádný evropský a americký recenzent nedovolil předpovědět, že zatímco v roce 2008 se bude na Nintendo chrlit jeden velký titul za druhým, tak PSP bude skomírat na nedostatek výrazných her!

Zatímco na Nintendo DS se za posledních pár měsíců objevily tituly jako Final Fantasy 4, Dragon Quest 5, Viva Pinata, Lock's Quest, Bangai-O Spirit, Rhythm Tengoku Gold, Final Fantasy Tactics 2, Soul Bubbles, The World Ends With You, coz jsou vsechno velmi cenene a kritiky vysoce hodnocene tituly, tak zatim za cely rok 2008 se na PSP objevily jen tri podstatnejsi tituly: Secret Agent Clank, Hot Shots Golf 2 a Final Fantasy: Crysis Core. Ani u jedné platformy do výčtu nepočítám filmové licence a multiplatformní tituly, neboť ty většinou vycházejí na obou platformách souběžně.
To je dost tristní situace. A není tak divu, že majitelé PSP jsou nespokojení a Sony se je snaží uklidnit výčtem připravovaných titulů.

Dovolím si tvrdit, že PSP není produkt dobrý pro handheld hraní. To je totiž velmi specifické a dost se liší od obvyklého konzolového hraní. Handheldové hraní má svá specifika, výrazné odlišnosti a i handheldový typický hráč se liší od těch, kteří pravidelně zasedají do svého gauče před plazmovou televizi se zapojenou next-gen konzolí. Nemluvě o PC hráčích.
Hra na handheld musí být jednodušší, přístupnější. Musí mít jasnou snadno čitelnou grafickou reprezentaci bez zbytečných komplikovaných příkras. Funkce musí jasně stát nad formou. Handheldový hráč zpravidla nevysedává u hry v kuse hodiny a hodiny. Naopak očekává jednodušší instantní zábavu na pár desítek minut. Hra se musí dokázat rychle zavést, spustit, proběhnout a ukončit. Handheld a jeho hra musí mít snadné ovládání. Extrémně snadné -- jen pár tlačítek a hratelnost nesmí být postavena na sebezdokonalování v ovládání a rychlosti mačkání složitých kombinací tlačítek.

DS má svoji Zeldu
A PSP má God of War.
Ve světle těchto mých poznatků se osměluji vypsat několik chyb PSP, které podle mého způsobují, že je "až" na druhém místě:

1. Složité ovládání. Ovládat hru analogovým kloboučkem umístěným u spodní hrany handheldu je nepohodlné. Tím spíše, že je nesmyslně jen jeden. Výrobci her tak zcela logicky funkci klouboučky nechali stejnou jako u velkých her, ale bez možnosti užití chybějícícho druhého kloboučku.

2. Málo her specifických pro platformu. Čest výjimkám jako Locoroco, Patapon, ... Bohužel mnoho her je často portem z většího bratříčka, nebo se jedná o žánr, který trpí složitým ovládáním nebo zmatečnou kamerou (GTA).

3. Příliš složité hry. Často nepřehledné z důvodu zvoleného ovládání nebo zobrazení. I jinak kvalitní Dexter je často o nervy, kvůli nevhodné kameře.

4. Málo vtipných a stylových hříček, které by oslovily i příležitostné hráče. Jakoby většina vývojářů (nebo je to jen Sony se svým schvalovacím procesem?) drželo premisy, že PSP je výkonna konzole do kapsy a tak se tam mouhou objevit jen opulentní 3D akce s velkým počtem polygonů a textur?

5. Málo her. To asi souvisí s bodem 4. Co je to platné, že když už se na PSP objeví nějaká hra, tak je samozřejmě zasazena do 3D světa s krásnou hudbou, mluveným slovem, dlouhými 3D cutscénami, když na DSku se za stejnou dobu objeví dva tucty sice méně výpravných her, které ale mají v důsledku stejný nebo i vyšší faktor "zábavnosti". Je to sice hezké, že se na PSP můžou objevovat obsahem nabité moderně vypadající hry, jenomže co je to platné, když vytvořit obsah takové hry a naplnit UMD disk je také nesrovnatelně dražší než udělat jednoduchou 2D plošinovku na DS. A tak zatímco Nintendo se může soustředit na vývoj pro velkou Wii konzoli a pro malé skromné DS, Sony se tak musí poprat s vývojem na dvě sice mocnější ale také složitější konzole: PS3 a PSP. Nemluvě o externích výrobcích, pro které je jednodušší prototypovat a realizovat hru pro DS než pro složitější PSP.

6. Inovace. Nintendo přišlo se stylusem a touchscreenem. Umožnilo tak pohodlně hrát i lidem neseznámeným s hraním na konzolích. Sony naopak konzervativně osadilo svou PSP klasickými směrovými tlačítky a klasickým analogovým ovladačem.

7. Cílová skupina. Souvisí s bodem 6, 4, 3 a 1. To vše totiž jasně určuje, kdo všechno si na handheldu zahraje hru. A zatímco na DSku se hráči staly i ženy a malé děti, PSP je v podstatě přenosnou konzolí hardcore hráčů. Ti si ale také koupí velkou konzoli, protože se rádi nechají v klidu svého pokoje ohromit grafickými orgiemi. Proč by si ale pak kupovali drahé nové hry na PSP, když totéž a v lepší kvalitě mají doma na PS3 nebo XBOXU360? Prostě Sony se specifikací svého hadheldu pustilo do okusování svého vlastního koláče a z toho kousku, co patřil Gameboyi, ani neuždíbl.

8. Nintendo má Maria. Tak lakonicky jde vyjádřit fakt, že Nintendo dvě dekády buduje portfolio svých značek a postaviček a vychovalo si své publikum. Ale navíc Nintendo tohle portfolio vždy s tvrdohlavou umanutostí (nebo geniálností?) portuje i na novou konzoli. Ale co je důležité, tak vždy s rozmyslem a precizně. A tak má Nintendo DS skákačku s Mariem, a RPG s Mariem a Luigim, a akční adventuru s Linkem o zachraňování Zeldy, a nového Metroida, a nového Kirbyho... a tak dále a tak dále. Vždy precizně vyladěno pro nového zákazníka. Ale Sony? Na PSP se objevilo pár titulů, které se staly ikonou z PS1 a PS2 - Dexter, Racket and Clank, Killzone, GTA. Ale nelze zrovna říct, že by se na PSP jednalo o tituly, které by byly pečlivě pro tuto novou platformu adaptovány. Snad s výjimkou Killzone.

Je tedy chybou PSP současně to, co je jejím největším pozitivem? Fakt, že v malém zařízení se schovává i relativně velmi výkonný hardware? Zatím to skutečně tak vypadá. Nintendu se podařilo vytvořit hračku, která je šitá přesně na míru požadavkům jejich her. Rozjedete tam Mario 64 DS a New Super Mario Bros. spolu s novou Zeldou. A vypadá to, že Nintendo ani nemělo větší ambice. Tedy krom toho, že chtělo stylusem oslovit i ty, pro něž bylo hraní na tlačítkách vždy neatraktivní.

A to se Nintendu povedlo. Naopak Sony se svým handheldem, na kterém je náročné vyvíjet a ne tak atraktivní hrát, prohrálo.

První!

První příspěvek.
První!
Asi by měl být nějak významný, podstatný, průlomový, s revolučním přesahem.
Bohužel. Nic takového.
Nevím, jestli mi to vydrží si psát blog. Ale dokud budu hrát video hry a poslouchat hudbu, tak bych měl vydržet pár příspěvků do týdne vyprodukovat.
Snad ano.
A proto přece jen jeden první závazek: Budu sem psát o hrách (které hraju nebo o kterých jsem slyšel), o programování a o hudbě.
Vydržím to? Budeme mne to bavit dostatečně dlouho?