středa 17. září 2008

Nintendo DS vs Sony PSP

O těchto dvou rivalech už toho bylo napsáno mnoho. Srovnávalo se, hanělo se, vychvalovalo se a navzájem se bojovalo. A vlastně stále bojuje.
Líbí se mi to. Připomíná mi to dobu, kterou jsem kdysi zažil v éře osmibitů a později i šestnáctibitů.
A tak mám osobní pochopení pro příznivce Nintenda DS, kteří odvracejí narážky na slabý výkon jejich miláčka z řad majitelů PSP argumenty, že raději slabý výkon než málo her. Což zase na oplátku zapřísáhli příznivci PSP odmítají s tím, že přece mají God of War a Final Fantasy: Crysis Core.
A tak se tenhle věčný pingpong hraje přesně tak, jako se kdysi hrál mezi uživateli Spectra, C64, Atari, Sharpa... Jen tehdy to bylo pestřejší. V době šestnástibitů už prakticky zbyly jen tábory "amigistů", "estéčkařů" a "písíčkařů". A v současnosti PS3 versus XBOX360, a společně versus Wii. PC je z kola ven, protože nakonec každý to PC má doma, tak proč proti němu plivat jedovatou slinu.
A handheld trh je na tom ještě hůř. Nintendo DS versus PSP. O to víc je ale řevnivosti, o to víc je boj intenzívnější a diskuze vyostřenější.
Paráda!

Mám oba tyto handheldy. Jsem spokojený majitel a hráč.
Nejdříve jsem si pořídil Nintendo DS. Moc se mi líbil koncept her, které se na něm vyskytují. Jsou obvykle jednodušíí, nekomplikované. Blíže ideálu "casual" hry -- tedy přijít, zapnout, zahrát si deset minut a vypnout. A iteraci opakovat dle libosti každý den až je hra dohrána.
Asi jsem už nějaký klidnější, více konzervativní. Hry už mne nedokážou nalákat na vějičku fantastické hi-tech grafiky a úžasných vizualních efektů. Naopak se mi na NDS zalíbila prostá skromná grafika ručně kreslených sprajtů. Něco takového se už tak moc nevidí, a tak paradoxně to pro mne je více šokující než lesklé jemně otexturované polygony současných AAA titulů.

Na Nintentu DS jsem tak opět hrál prosté skákačky a jednoduché adventury, ale přece jen ve mne začal hlodat červík pochybnosti, jestli by to nechtělo pořídit si i zařízení konkurence. Tedy PSP.

Nikdy jsem nevěřil na "killer" tituly. Tedy na hry, které definují platformu a hlavně, které prodávají platformu. Ale musel jsem uznat, že na tom něco bude, protože jsem si PSP s dvouměsíčním odstupem pořídil, a to proto, že jsem si chtěl zahrát tyto tituly: Locoroco, Patapon a God of War: Chains of Olympus.
Naprosto střízlivé pragmatické rozhodnutí. Bylo mi uplně ukradené, jestli to je Sony nebo Nintendo, jestli to má v nabídce sto her nebo dvě, jestli to umí vyrenderovat milion polygonů nebo ani jeden... Nic takového. Stal jsem se názornou ukázkou zákazníka, který si kupuje hru a k ní zařízení potřebné k jejímu hraní. A tak jsem si koupil Sony PSP.
Časem jsem tedy zjistil, že na PSP jsou i další zajímavé tituly. Nicméně nebylo to už tak významné zjištění.

Takže jaké je mé srovnání Nintenda DS a Sony PSP z pohledu primitivního hráče, nestranného pozorovatele, který nebyl v minulosti zasažen žádnou konzolí a který má doma obě zařízení?

Především jsem zjistil, jak hodně se liší pojetí hraní u Nintenda a u Sony. Troufám si tvrdit, že u Nintenda se projevuje obrovská zkušenost s handheldy a s hraním her na hadheldech obecně. Pro Nintendo bylo DS jasným evolučním krokem jak zmodernizovat Gameboy Advance v mezích možností za levný peníz s minimem rizika. Ale přesto s uvedením nějaké nové výrazné vlastnosti, která by novinku prodávala na plakátech.
Naopak Sony vlítla na handheldový trh z pozice lídra konzolového trhu, který nesnesl pohled na vřed v jejím úspěšném byznysu, který se jmenoval Gameboy. Téhle mašinky se prodávaly milióny a Sony neměla nic, čím by si dokázala z tohoto koláče prodejnosti trochu ukousnout.
A tak při svých zkušenostech s PSX a PS2 vsadili na podobnou kartu -- umlátit zákazníka a konkurenci technicky nadupaným stroječkem v elegantním balení, zavalit jej informacemi o megapixelech, megapolygonech a megahertzích, přislíbit multimediálnost. Zafungovalo to u PSX v konkurenci se SNESem, Genesisem a Jaguarem. Zafungovalo to u PS2 v konkurenci s Gamecubem, Dreamcastem. Sony se rozhodlo pokračovat tam, kde se u PSX a PS2 zkončilo a přenést hry z těchto konzolí tak říkajích do kapes hráčů.
Fungovalo to. Ne, že ne. Obrovská komunita majitelů playstationů a lidí lačných vidět grafickou nádheru v přenosném formátu po PSP šáhla. A pořád je to skvělý výkonný herní systém. Ale je to současně přesný opak Nintenda a jeho DS. Je to doktor Hyde vedle pana Jekkyla.

DS má skákačku s Mariem

PSP má skákačku s Daxterem

Tam kde Nintendo zvolilo malé cartridge s maximální kapacitou 128MB, tam Sony zvolilo UMD disky s kapacitou přesahující 1GB. Při tom ovšem naplnit takový disk smysluplným obsahem je nepoměrně složitější a dražší než malou cartridge.


Tam kde se u Nintenda DS hra nahraje (jestli se tak vůbec dá nazvat přenesení obsahu z ROM do RAM) za vteřinu, tam se u Sony roztočí UMD disk a přenášejí se megabajty dat. A Sony aby pak používala zvětšený 64 megabajtový buffer na zrychlení přenosu.

Tam kde Nintendo zvolí pomalé procesory (dokonce bez FPU!) na 66MHz (druhý jen na 33), tam Sony nasadí 333 megahertzového mamuta.

Tam kde Nintendo mírně rozšíří velikost displeje na 256 sloupců a udělá celou konstrukci sklápěcí, díky čemuž jsou displeje solidně chráněné, tam Sony nasadí gigantický displej o 480 sloupcích, který číní hadheld skutečně velkým. Takže se nemůže vlézt do žádné kapsy a člověk musí neustále displej ochraňovat před poškrábáním.

Tam kde Nintendo zaexperimentuje s novátorským ovládáním přez dotykovou obrazovku, tam Sony konzervativně zůstává u analogového joypadu jako u svých velkých konzolí, ale při tom odstraní zavedený druhý analogový klobouček, čímž zamotá hlavu mnohému vývojáři a hráči.

Tam kde Nintendo nasadí jednoduché až primitivní hříčky pro hrami nezasaženou demografickou skupinu, tam Sony nasadí předělávky "hardcore" titulů z velkých konzolí (GTA, Syphon filter, God of War).

Tam kde Nintento udělá jeden firmware a dost, tam Sony updatuje a updatuje až se z nich kouří.

Tam kde Nintendo udělá hračku pouze a téměř výhradně na hraní her, tam Sony udělá multifunkční multimediální zařízení, které přehrává filmy, hudbu, prohlíží web, telefonuje přez internet.

Asi by se toho našlo více. Určitě by šly jednotlivé příklady dále rozvézt. Ale asi je snad zřejmé, jak diametrálně odlišná zařízení Nintendo DS a Sony PSP jsou. Ano, obě jsou určené ke hraní her. A při tom obě tak činí zcela odlišnými způsoby. Zajímavější je však úvaha, který z těch dvou přístupů je lepší. Pokud bychom to hodnotili mírou úspěchu u zakazníků, tak asi vyhrává Nintendo. Ale proč? Proč tomu tak je, když přece papírově mělo PSP smést Nintendo DS z povrchu Země? Vždyť přece při uvedení na trh si snad žádný evropský a americký recenzent nedovolil předpovědět, že zatímco v roce 2008 se bude na Nintendo chrlit jeden velký titul za druhým, tak PSP bude skomírat na nedostatek výrazných her!

Zatímco na Nintendo DS se za posledních pár měsíců objevily tituly jako Final Fantasy 4, Dragon Quest 5, Viva Pinata, Lock's Quest, Bangai-O Spirit, Rhythm Tengoku Gold, Final Fantasy Tactics 2, Soul Bubbles, The World Ends With You, coz jsou vsechno velmi cenene a kritiky vysoce hodnocene tituly, tak zatim za cely rok 2008 se na PSP objevily jen tri podstatnejsi tituly: Secret Agent Clank, Hot Shots Golf 2 a Final Fantasy: Crysis Core. Ani u jedné platformy do výčtu nepočítám filmové licence a multiplatformní tituly, neboť ty většinou vycházejí na obou platformách souběžně.
To je dost tristní situace. A není tak divu, že majitelé PSP jsou nespokojení a Sony se je snaží uklidnit výčtem připravovaných titulů.

Dovolím si tvrdit, že PSP není produkt dobrý pro handheld hraní. To je totiž velmi specifické a dost se liší od obvyklého konzolového hraní. Handheldové hraní má svá specifika, výrazné odlišnosti a i handheldový typický hráč se liší od těch, kteří pravidelně zasedají do svého gauče před plazmovou televizi se zapojenou next-gen konzolí. Nemluvě o PC hráčích.
Hra na handheld musí být jednodušší, přístupnější. Musí mít jasnou snadno čitelnou grafickou reprezentaci bez zbytečných komplikovaných příkras. Funkce musí jasně stát nad formou. Handheldový hráč zpravidla nevysedává u hry v kuse hodiny a hodiny. Naopak očekává jednodušší instantní zábavu na pár desítek minut. Hra se musí dokázat rychle zavést, spustit, proběhnout a ukončit. Handheld a jeho hra musí mít snadné ovládání. Extrémně snadné -- jen pár tlačítek a hratelnost nesmí být postavena na sebezdokonalování v ovládání a rychlosti mačkání složitých kombinací tlačítek.

DS má svoji Zeldu

A PSP má God of War.

Ve světle těchto mých poznatků se osměluji vypsat několik chyb PSP, které podle mého způsobují, že je "až" na druhém místě:

1. Složité ovládání. Ovládat hru analogovým kloboučkem umístěným u spodní hrany handheldu je nepohodlné. Tím spíše, že je nesmyslně jen jeden. Výrobci her tak zcela logicky funkci klouboučky nechali stejnou jako u velkých her, ale bez možnosti užití chybějícícho druhého kloboučku.

2. Málo her specifických pro platformu. Čest výjimkám jako Locoroco, Patapon, ... Bohužel mnoho her je často portem z většího bratříčka, nebo se jedná o žánr, který trpí složitým ovládáním nebo zmatečnou kamerou (GTA).

3. Příliš složité hry. Často nepřehledné z důvodu zvoleného ovládání nebo zobrazení. I jinak kvalitní Dexter je často o nervy, kvůli nevhodné kameře.

4. Málo vtipných a stylových hříček, které by oslovily i příležitostné hráče. Jakoby většina vývojářů (nebo je to jen Sony se svým schvalovacím procesem?) drželo premisy, že PSP je výkonna konzole do kapsy a tak se tam mouhou objevit jen opulentní 3D akce s velkým počtem polygonů a textur?

5. Málo her. To asi souvisí s bodem 4. Co je to platné, že když už se na PSP objeví nějaká hra, tak je samozřejmě zasazena do 3D světa s krásnou hudbou, mluveným slovem, dlouhými 3D cutscénami, když na DSku se za stejnou dobu objeví dva tucty sice méně výpravných her, které ale mají v důsledku stejný nebo i vyšší faktor "zábavnosti". Je to sice hezké, že se na PSP můžou objevovat obsahem nabité moderně vypadající hry, jenomže co je to platné, když vytvořit obsah takové hry a naplnit UMD disk je také nesrovnatelně dražší než udělat jednoduchou 2D plošinovku na DS. A tak zatímco Nintendo se může soustředit na vývoj pro velkou Wii konzoli a pro malé skromné DS, Sony se tak musí poprat s vývojem na dvě sice mocnější ale také složitější konzole: PS3 a PSP. Nemluvě o externích výrobcích, pro které je jednodušší prototypovat a realizovat hru pro DS než pro složitější PSP.

6. Inovace. Nintendo přišlo se stylusem a touchscreenem. Umožnilo tak pohodlně hrát i lidem neseznámeným s hraním na konzolích. Sony naopak konzervativně osadilo svou PSP klasickými směrovými tlačítky a klasickým analogovým ovladačem.

7. Cílová skupina. Souvisí s bodem 6, 4, 3 a 1. To vše totiž jasně určuje, kdo všechno si na handheldu zahraje hru. A zatímco na DSku se hráči staly i ženy a malé děti, PSP je v podstatě přenosnou konzolí hardcore hráčů. Ti si ale také koupí velkou konzoli, protože se rádi nechají v klidu svého pokoje ohromit grafickými orgiemi. Proč by si ale pak kupovali drahé nové hry na PSP, když totéž a v lepší kvalitě mají doma na PS3 nebo XBOXU360? Prostě Sony se specifikací svého hadheldu pustilo do okusování svého vlastního koláče a z toho kousku, co patřil Gameboyi, ani neuždíbl.

8. Nintendo má Maria. Tak lakonicky jde vyjádřit fakt, že Nintendo dvě dekády buduje portfolio svých značek a postaviček a vychovalo si své publikum. Ale navíc Nintendo tohle portfolio vždy s tvrdohlavou umanutostí (nebo geniálností?) portuje i na novou konzoli. Ale co je důležité, tak vždy s rozmyslem a precizně. A tak má Nintendo DS skákačku s Mariem, a RPG s Mariem a Luigim, a akční adventuru s Linkem o zachraňování Zeldy, a nového Metroida, a nového Kirbyho... a tak dále a tak dále. Vždy precizně vyladěno pro nového zákazníka. Ale Sony? Na PSP se objevilo pár titulů, které se staly ikonou z PS1 a PS2 - Dexter, Racket and Clank, Killzone, GTA. Ale nelze zrovna říct, že by se na PSP jednalo o tituly, které by byly pečlivě pro tuto novou platformu adaptovány. Snad s výjimkou Killzone.

Je tedy chybou PSP současně to, co je jejím největším pozitivem? Fakt, že v malém zařízení se schovává i relativně velmi výkonný hardware? Zatím to skutečně tak vypadá. Nintendu se podařilo vytvořit hračku, která je šitá přesně na míru požadavkům jejich her. Rozjedete tam Mario 64 DS a New Super Mario Bros. spolu s novou Zeldou. A vypadá to, že Nintendo ani nemělo větší ambice. Tedy krom toho, že chtělo stylusem oslovit i ty, pro něž bylo hraní na tlačítkách vždy neatraktivní.

A to se Nintendu povedlo. Naopak Sony se svým handheldem, na kterém je náročné vyvíjet a ne tak atraktivní hrát, prohrálo.


1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Pěkný článek, byť psaný, dle mého názoru se zaujatostí vůči PSP. Možná je to jen můj pocit, protože sám vlastním psp...třeba se mi to jen špatně poslouchá...Sám jsem NDS nikdy nevlastnil, mám od Vánoc PSP, ...v životě jsem měl jen jednu konzoli, a to prvního, černobílého Game boye, užil jsem si s ním jako nikdy předtím, jenže to mi taky bylo o cca 15 let míň. Her na PSP jsou v současné chvíli mraky a alespoň mě grafické zpracování naprosto nadchlo...Éra skákaček pro mě spadá do druhé poloviny devadesátých let...v dnešní době čekám od konzole něco víc. A že nemá dotykový displej jako Nintendo? K čemu prosím.....