Moje první Zelda

Tak jsem ji dohrál!
Svoji první Zeldu.
Celým jménem Legend of Zelda: The Phantom Hourglass. Na Nintendu DS.
A mám z toho smíšené pocity. Celkově však převažují pozitiva.



K Legendě o Zeldě jsem přistupoval velmi skepticky. Slyšel jsem o této sérii mnohé, a téměř vždy jen samá pozitiva. Tak například Ocarine of Time je často uváděna jako nejlepší hra všech dob. A na každé platformě od Nintenda hra z této série excelovala. A to platí i o předcházejících handheldech. Ať už to byl Gameboy Color, nebo Gameboy Advance. Přesto mne poněkud odrazoval fakt, že je tato série právě tak zavedená a známá. Měl jsem pocit, že naskakuju do příliš rozjetého vlaku a že budu při hraní čehokoliv s názvem Zelda pod vlivem všech těch ohlasů a superlativů. Ať už v pozitivním nebo v negativním slova smyslu.

Pokusil jsem se ke hraní Zeldy přistoupit svědomitě: Nejdříve jsem si pořádně nastudoval celou historii této série (zde a zde, ale alternativně třeba i zde!), abych zjistil, že je to vlastně galymatyáš prequelů a sequelů, ve kterém se už nikdo neorientuje. Fandové se sice stále snaží umisťovat jednotlivé díly na časovou osu, ale autoři z Nintenda jim to téměř s každým novým dílem stále více a více stěžují. Ono vůbec je zajímavé pozorovat, jaká komunita fandů se kolem Zeldy vytvořila. Téměř sekta. A to až do takové míry, že fandové už pomalu zapoměli, že jde jen o hru!

Tak jsem raději začal s nějakou objektivně jednodušší Zeldou (video recenze). Legend of Zelda: The Phantom Hourglass (dále jen PH) je mnohými považována za jednu z nejlepsších her pro Nintendo DS. A taky jednu z nejzásadnějších. Asi hned po New Super Mario Bros. (o té někdy příště). Tyto dvě hry jsou pro všechny konzole od Nintenda zcela zásadní a Nintendo si s nimi vždy dává pořádnou práci a obvykle je hodně vymazlí.
Po technické stránce je PH asi vůbec nejlepší hrou, která se dá na DSku v současnosti vidět. Je plně ve 3D, s hezky stylizovanými postavami a prostředím. Nintendo se nesnažilo o realistickou grafiku a je to, myslím, moc dobře. DSko nemá výkon ani paměť na fotorealistické textury a modely. A tak je lepší, když se vše raději nese v cartoonovém stylu, než aby se hráč musel dívat na aliasované nebo kostičkované textury.

Celá hra se ovládá stylusem. A je to paráda! Tento způsob ovládání je zcela intuitivní a musel oslovit i ty, kteří se hraním her obvykle nezabývají. A navrch to muselo oslovit i ty, kteří třeba před tím hráli na PC akční hry myší. Ti totiž (jako já) museli poznat, kde by mohla být budoucnost her ve spojení s dotykovými displeji.
Pohyb, útoky mečem, házení bumerangu a bombiček, posouvání kamenných bloků, mačkání tlačítek, to vše se ovládá kompletně stylusem. A navrch i procházení inventorářem, zapisování a kreslení do mapy (a tohle není jen na okrasu, má to ve hře zásadní význam) a samozřejmě i rozhovory s NPC jsou zcela v režii dotykového displeje a stylusu. Paráda!



A samotné hraní? No hraje se to velmi dobře. Hlavním hrdinou jsem se procházel jeskyněmi a chrámy, mačkal tlačítka, posouvla kamenné bloky, hledal klíče. Vlastně je to klasický dungeon ("dungeon crawler" nebo "dungeon explorer" hra). Ale chrámy a jeskyně jsou relativně malé, takže to pro handheldové hraní není únavné ani zdlouhavé.

Vlastně jsem se ze studia materiálů o jiných Zeldách dozvěděl, že herní náplň PH je klasická a již tradiční. Už od počátku této série se s hlavním hrdinou chodí krajinou, vstupuje do jeskyň a prolézají chrámy. Obsah zůstává stejný, jen forma se pravidelně mění. V PH se navíc k tomu ještě pluje lodí po moři (celá hra je rozdělená do čtyř částí námořní mapy a sady ostrovů), ale i to tu už bylo ve Wind Wakeru, na který PH dějově přímo navazuje.

A na konci jeskyně vždy na hrdinu čeká hlavní boss. A souboje s bossy jsou okrasou této hry. Soupeři jsou obrovští, bojiště se zobrazuje na obou obrazovkách a vůbec to celé působí epickým dojmem. Měl jsem radost s nimi bojovat a po dlouhém (ale férovém) boji je i porazit. U mně se vždy dostavil krásný pocit uspokojení.

Hádanky a puzzly jsou obvykle velmi jednoduché. S několika výjimkami, které jsou ale vyloženě zásekové. Já se naštěstí nezasekl, protože jsem se už kdysi od jednoho kolegy (aniž bych tehdy DS vlastnil) o této hře něco dozvěděl, včetně toho, jak originální hádanky v ní jsou. A právě tyto originální hádanky (nápověda: využívají specifické vlastnosti DSka), jsou bohužel i zásekové.

V mnoha fázích hry jsem se přistihl, jak obdivuju autory za to, co se jim na tak slabý systém, jakým je Nintendo DS, podařilo vytvořit. Vše vkusně vymodelované ve 3D, obrovští nepřátelé přez dvě obrazovky, cutscény renderované v enginu, různorodá prostředí, množství ostrovů a krásné moře, bezchybné ovládaní. Je toho skutečně mnoho a tak není divu, že se PH považuje za povinnost pro každého majitele DS. Navíc když ji na americkém Gamestopu mají za našich cca 600 korun.

Bohužel není vše bezchybné. Ani PH není dokonalou hrou.
Asi nejproblematičtějším prvkem designu hry je neustále nucení hráče vracet se do hlavního chrámu hry -- Chrámu Boha moří, který je hned na prvním ostrově hry. Tento chrám jsem musel k dokončení hry projít aspoň šestkrát, vždy v nižších a nižších patrech a to v časovém limitu. A ačkoliv mi hra dala možnost přeskočit některá patra (s tím, že mi ale odebrala určité množství času), přesto jsem musel některá místa procházet několikrát znovu. A tohle nemám rád. Navíc jsem se několikrát přistihl při tom, jak jsem frustrovaný z toho, že si už nemůžu vzpomenout, jak se některé části chrámu mají správně projít. Hru jsem nemohl hrát v kuse na jeden zátah, a tak jsem se k ní vracel po delším čase a vše pravidelně zapomínal. Tohle mi autoři dělat nemuseli :(

Tvůrci se sice snažili prvek procházení stejným dungeonem logicky zakomponovat do příběhu (máte k dispozici "Phantom Hourglass" -- kouzelné přesýpací hodiny, které vám odměřují čas, po který můžete být v chrámu), ale je to samoúčelné a jde vidět, že vlastně jen chtěli hru udělat těžší zakomponováním časového limitu. A to se už nedělá.

A když už je řeč o příběhu... Ten je bídný. Prosťoučký. Hlavnímu hrdinovi unesou přítelkyni, on se probudí na neznámém ostrově, hodní lidé mu pomůžou na cestě za potřebnými věci tak, aby získal svoji přítelkyni zpátky. Jeden mu stále říká, co má dělat a kam má jít, a druhý ho svojí lodí vozí po moři. Na každém ostrově se pak nachází něco, co je zapotřebí k posunutí se blíže cíli. A co že to asi tak může být? Nejdříve tři víly (elementy, sílý, nazvěte si to jak chcete) a později čtyři krystaly, aby se mohl ukout....meč. Ach jo, zase meč :( Nebýt jednoho "překvapení", které se objeví asi tak uprostřed hry, tak by to byla úplná nuda.
No ale co chtít od akční adventury na handheld.
Prostě to beru tak, že forma převládá nad obsahem. Naštěstí ta forma (hratelnost) je skutečně parádní.

Pro mně bylo hraní Legend of Zelda: The Phantom Hourglass skvělým zážitkem. Už teď plánuju, že si zaplním mezery ve vzdělání a zahraju si Minish Cap (na GBA), A Link to The Past (na GBA), a hlavně Twilight Princess (Wii). A snad někdy i ten díl, na který PH přímo navazuje: The Wind Waker (Gamecube). A bude-li čas, tak možná někdy v důchodu i tu Okarínu času.