Dohráno a nedohráno: Ratchet and Clank

Dva hrdinové, dvě hry, dvě platformy. A bohužel jen jeden úspěch.

Po několika měsících jsem se dostal k tomu, že jsem zahrál a dohrál první hru s dvojicí Ratchet a Clank pro PS3: Ratchet and Clank Future: Tools of Destruction. Video recenze je zde.


K této hře jsem se dostal až po jejím datadisku, o jehož dohrání jsem psal tady.
Jaké jsou tedy mé postřehy?

Tak především jsem byl velmi překvapený, že graficky ale především produkčně (animace, efekty, "wow" momenty) se jedná o chlup lepší produkt než o rok mladší datadisk. Obvykle bývají datadisky graficky mírně vylepšené tak, jako je vylepšen a "vychytán" grafický engine. Tady však šlo poznat, že se jedná o plnohodnotnou hru, a že je produkčně mnohem bohatší.
Graficky jsou to doslova orgie. Myslím, že druhou tak hezky nakreslenou hru na PS3 zatím ještě neuvidíte. Vše je v cartoon grafice a podáno v patřičně jásavých a sytých barvách. Mnohé scény vypadají jako by vypadly z dětské knížky nebo z dětského animovaného filmu. Prostě nádhera.

Herně je to velmi akční střílečka, kde je k mému překvapení docela málo skákacích pasáží. Děj se posunuje z planety na planetu (tuším, že je jich nějakých patnáct) a tím se dociluje toho, že se ocitáme ve stále nových prostředích se stále novým přísunem nepřátel. Vlastně to není nic světoborného - je to stejný princip, jaký je už na světe dvacet let od dob Super Maria.
Aby se hráč časem nenudil, tak jsou mu předkládány stále ničivější zbraně. A někdy jsou docela ulítlé (např. disko koule). Zbraně je možno i vylepšovat, takže je ve hře přítomen i takový mírný RPG prvek. Ale skutečně hodně mírný -- nakonec má člověk stejně všechny zbraně vylepšené na maximum.

Co hodnotím velmi kladně je fakt, že hra má příjemný rychlý spád, dostatečně často se mění prostředí ale i způsob hraní (obsahuje i shoot'em up pasáže) a hlavně má správně vybalancovanou obtížnost. Není to frustrující a i ty checkpointy jsou dobře rozmístěné. Snad jen s výjimkou soubojů s finálními bossy. Ale není to nic vážného.

Hru bych hodnotil hezkými osmi body z deseti a už se těším na pokračování A Crack in Time.

Klapka. Jindy a jinde...

Druhou hrou s touto dvojicí bylo Size Matters pro PSP. Je to vlastně stále stejné -- létáme z planety na planetu, proskáčeme se úrovní, prostřílíme se nepřáteli až připadně staneme před finálním bossem. Pak se dozvíme něco, co nás donutí letět zase k další planetě. A tak stále dokola v nějakých dvanácti částech.


Příjemně mne překvapilo, jak je verze pro PSP (samozřejmě s jiným dějem -- ale co na tom zaleží?) vlastně úplně stejná se svým velkým "bráškou" z PS3.
Vše bylo zachováno. Skáče se, střílí se, vylepšují se zbraně, kupují se nové zbraně. Chvilku hrajeme jen za Clanka, chvilku jezdíme a skáčeme po kolejích a dokonce i střílecí (shoot'em up) pasáž je obsažena, tak jako je to na velkých konzolích. Dokonce je ve verzi pro PSP obsaženo i několik závodních pasáží na jakýchsi raketových skateboardech. Bohužel je ale můj celkový dojem podstatně horší než ze hry pro PS3.

Rozhodně to není grafikou - ta je pochopitelně mnohem chudší a mnohem méně prokreslená, ale je na poměry PSP výborná a Size Matters je rozhodně jedna z nejlépe vypadajících her. A rozdíly ve vzhledu oproti PS2 verzím jsou minimální!

Problém je v ovládání. Už mnohokrát jsem kritizoval hry na PSP pro nedomyšlenost v návrhu ovládání. Prostě chybějící druhý analogový klobouček je znát, a ačkoliv se autoři celkem snaží, musím s lítostí napsat, že ani tady se jim to příliš nepovedlo. Lidem s High Impact Games zřejmě šlo o to, aby hráč měl i na PSP plnou škálu pohybů jako na PS2/PS3. Bohužel je to podle mne zcela kontraproduktivní. Myslím si, že kdyby raději rezignovali na některé málo používané pohyby (například k čemu je ve hře skrčením, použil to někdo?) a raději zjednodušili způsob jak moci provádět úkroky při soubojích, tak by to bylo jen ku prspěchu věci. Takhle jsou úkroky namapované na směrové šipky, což je velmi nepraktické a při soubojích je na ně velmi težké palec rychle přesunout z analogového kloboučku.

Taky mi chyběla možnost, jak se rychle otočit o 180 stupňů. Zcela běžně se mi stávalo, že jsem musel utíkat před dotěrnými a rychlými nepřáteli, ale jelikož jsem k nim byl otočený zády, tak jsem je neviděl. A abych na ně zaútočil, musel jsem nejdříve jejich směrem otočit kameru pomocí horních tlačítek. Že to bylo velmi pomalé, a tak jsem často přicházel o cenné zdraví, snad ani nemusím zdůrazňovat.

V předposlední misi se navíc zcela nesmyslně vyskytuje série velmi frustrujících soubojů s bossem. Je jich tuším čtveřice a po smrti vás hra nekompromisně teleportuje pekně na začátek prvního souboje. A při tom jsou první tři souboje dětsky jednoduché a je to právě až ten poslední, který teprve otestuje váš postřeh. Při pátém shlédnutí stejné cutscény a absolvování stejných tří snadných soubojů jsem už měl sto chutí se hrou praštit.

Bohužel jsem tuto hru nakonec nedohrál. Na začátku úplně posledního levelu před závěrečnou sadou soubojů se mi pokazila uložená pozice. A jelikož jsem o ni přišel, musel bych celou hru absolvovat od začátku. A to se mi už nechtělo. Přece jen jde o nějakých osm až deset hodin čistého času.

A tak kvůli nepříliš dobrému ovládání a několika otravným místům musím hru hodnotit jen pouhými sedmi body. Je to určitě nadrůměrná hra, ale šest bodů mi přijde málo, protože je to na poměry PSP produkčně velmi velká hra. Ale na Daxtera to prostě nemá!

Dohráno: Grand Theft Auto 4

Nikdy jsem žádné GTA nedohrál. Vlastně je až hanebné, jak mě tato herní série minula. Není to dokonce komerčně nejúspěšnější herní série všech dob? Pamatuju si, že jsem kdysi dávno ještě v devadesátých letech začal hrát úplně první GTA, tehdy ještě ve 2.5D snímané kamerou z ptačí perspektivy, na svém prvním PC. Možná to byl rok 1997 nebo 1998? Bohužel už tehdy se mi hra zdála pekelně obtížná a orientovat se ve změti pravoúhlých ulic bylo nad mé síly.
Vznik plně 3D verzí GTA - tedy památné trojky a jejích pokračování, jsem pochopitelně zaregistroval, ale ponurost Liberty City mě tehdy příliš neoslovila a dával jsem přednost spíše městu Lost Heaven ze hry Mafia.

Změna přišla až s verzí San Andreas, kterou jsem poctivě na PC hrál. Bohužel jsem hraní ukončil někde za polovinou. Ale to spíše kvůli velikosti té hry. Prostě po odehrání nějakých pětadvaceti hodin úporně těžkých misí jsem už toho měl psychicky dost. A navíc jsem měl i jiné záliby.
Přesto si pamatuju na veskrze pozitivní pocity z hraní této svou rozlehlostí dodnes nepřekonané verze.

Verze Liberty City Stories a Vice City Storie na PSP mě nikdy příliš nelákaly. Ovládání prý není dobře vyřešené a po mých neblahých zkušenostech s jinými 3D hrami na PSP se obávám toho nejhoršího - frustrace.

Abych výčet ukončil, tak na GBA vyšla verze Advance a letos na jaře vyšla verze i pro DS - Chinatown Wars - s velmi pochvalnými recenzemi. Tuhle verzi bych si v budoucnu rád zkusil, ale asi si počkám až to vyjde pro PSP (tento podzim).

S vypůjčenou PS3 jsem si domů přinesl i GTA4 a já byl zvědavý, co je na této nejnovější verzi tak úžasného, že jí recenzi dávali absolutní nejvyšší možné hodnocení.

Myslím, že nemá smysl tady rozebírat hru do podrobna.
Video recenzi je možno shlédnou zde.
Podrobné informace o celé série jdou tady.
Já bych se soustředil jen na výčet kladů a záporů, tak jak jsem je v průběhu celého hraní vnímal.

Klady:

GTA4 má fantastickou atmosféru. Autorům se podařilo vytvořit živoucí velkoměsto. Při volné projížďce, nebo třeba jen při přejezdu k nové misi, jsem se prostě jen kochal užasným pocitem volnosti. To je něco, co je vlastní všem dílům GTA a zřejmě je to i důvod proč jej hrajou milióny lidí. V GTA4 je však skvělý dojem podpořen i zásadně vylepšenou grafikou. Ještě v San Andresa bylo možné lehce vidět, jak se jednotlivé domy ve městě opakují. Výjezdy mimo město do lesů a otevřených krajin pak jasně ukazovaly nedostatky v grafice - placky z několika polygonů místo krajiny, jednoduché modely stromů místo lesa. V GTA4 si však autoři dali náramnou práci s tím, aby domy byly různorodé, a aby se nic příliš často neopakovalo. Obecně řečeno je ve hře neustále vidět, kolik úsilí a samozřejmě i peněz bylo do této hry vloženo. Významné památky New Yorku jsou skvěle zakomponovány do fiktivního Liberty City a vše je tak chytře uděláno, že si opakování domů a jiných stavebních prvků hráč všimne jen při podrobném zkoumání.
Já si nejvíc užíval toho opojného pocitu, že kamkoliv mohu zajet, kdekoliv mohu zastavit, vystoupit a projít se po bohatě vymodelovaných ulicích, dvorcích, střechách a vybraných interiérech.
Samozřejmě stále to má své limity - dovnitř budov se hráč dostane jen na vybraných místech, a dřív nebo později se ukáže, z jakých neměnných stavebních prvků jsou ulice poskládané. Ale i přesto je to prostě zatím ten nejživější a nejvěrohodnější "sandbox", jaký byl vytvořen.

Kladem jsou též hezká a hlavně dobře řiditelná vozidla. Když si hráč uvědomí, že není vhodné brzdit v zatáčkách, tak si ježdění ve velkých rychlostech po přelidněném velkoměste nádherně užije.

Za klad také počítám i vylepšené ovládání hlavního hrdiny v bojových střílecích pasážích. V GTA4 je možno se krýt za jakoukoliv překážku a zeď a díky tomu se střílecí pasáže více hodí pro konzolové hraní na joypadu.

Bohužel tímhle výčtem pro mne klady končí a začínají zápory.

Zápory:

Pro mne naprosto zásadním záporem hry, a neodpustitelným designérským nedostatkem, je přetrvávající hrozný způsob hraní misí. Přesněji řečeno to, že hráč je stále nucen si pro misi nejprve zajet a potom zajet i na místo, kde se pak akce odehrává. K tomu se přídává neskutečně nepříjemná neexistence checkpointů uprostřed misí. Takže i v GTA4, po snad už deseti letech existence této série, hráč po smrti musí znovu absolvovat cestu z místa zadání mise na místo, kde mise probíhá. Vše od začátku, včetně cutscén (ty se naštěstí dají na začátku přeskočit).
Je to nepříjemné. Je to otravné. Je to frustrující.
Ke konci jsou mise velmi dlouhé. A když hráč v některé fázi zemře, vše si dá pěkně od začítku, včetně toho, že musí nabrat své parťáky a pak s nimi jet pomalou limuzínou přes půlku města na místo konání akce.
No naštěstí jsou ty nejdelší mise přece jen trochu rozdělené do fází, takže po smrti se neocitáme úplně na začátku (pokud si dobře pamatuju, tak je to tak například u úplně poslední mise).

Příběh GTA4 je takový nemastný neslaný. Triviální. Chlap přijede do "zaslíbené" země. Má trauma. Nemá peníze. Dá se dohromady s lidma z podsvětí. Pak zabije toho a tamtoho, aby pak zabil i kdekoho. Je tam přátelství, je tam láska, je tam odplata.
Vše je ale velmi lineární. Zvraty jsou asi tak dva nebo tři, ale jsou prostě nepřekvapivé - tak dlouho jsem předpokládal, že autoři do hry nějaký "překvapivý" zvrat přidají, až jsem byl překvapený tím, že se tam skutečně objevil. Přece jen jsem čekal od lidí z Rockstaru více invence. No a ve dvou okamžicích si hráč může zdánlivě vybrat dějovou linii (zabít / nezabít), ale následují změny jen kosmetické.
Ale abych přehneně nehaněl. Příběh celkově ujde a je dostatečným motorem k tomu, aby člověk sledoval cutscény.

Závažnějším nedostatekem je obrovská repetitivnost úkolů v misích. Dobrých osmdesát procent hry je složeno ze stále stejných třech fází: 1. přijet na místo zadání mise, 2. shlédnout nudnou cutscénu jak z televizního seriálu a dovědět se, že je třeba někoho zabít, 3. zajet na místo akce, zabít a dojet do bezpečí. Vhledem k tomu, že hra se skládá z 90 misí, je to ke konci velmi nezáživné. Zbylých dvacet procent jsou zajímavosti typu vykradení banky, uloupení auta, eskortování lodě, únos dívky a podobně. To jsou zajímavé momenty. Bohužel je jich málo.

A snad poslední výraznější výtkou jsou na dnešní dobu hodně ubohé modely postav. Město je hezké, auta jsou hezká, postavičky na ulicích jsou hezké. Tak proč Rockstar udělal tak škarede modely hlavních postav, které vystupují v četných cutscénách? Navíc jsou v nich velmi špatně nasvícené, takže vypadají jako plastové panenky.

Přeze všechny výtky však musím napsat, že jsem s velkou radostí dohrál celou příběhovou linii. A byla to skutečně jízda. Všechny problémy byly vždy rychle zapomenuty v momentě, kdy jsem se volně proháněl obrovským rozhlehlým živoucím velkoměstem v replice Ferrari. Ten pocit byl nádherný.
Tak nádherný, že si to asi zahraju znovu na Xboxu.

A tak GTA4 hodnotím hezkými osmi hvězdičkami z deseti.

P.S.: A už se těším na říjnový přídavek. Na DVD pro Xbox vyjdou společně dva exkluzivní přídavky.

E3 2009

Jelikož zkončila největší videoherní výstava, tak mi to nedá, abych si tu trochu "nezakomentoval".

Nejvíce se očekávalo jako každý rok od veřejných prezentací Velké trojky - Microsoftu, Sony a Nintenda.

Na Microsoftu asi každého zaujal jejich projekt Natal. Tedy ovládání her jen pomocí pohybu vlastního těla a rozpoznávání řeči. Demonstrační ukázky byly velmi efektní. Tak jak se to od demostračních ukázek na pódiu očekává. Osobně jsem však z toho velmi rozpačitý. Nepochybuju o tom, že pokud se něco takového dostane na pulty, tak si to nějaké zákazníky najde. Jsem ale na pochybách, pro koho je to určeno. Mé pochyby vypíšu v bodech:

1. Nintendo má své WiiMote na trhu už tři roky. Má navíc i WiiFit. A na letošní E3 už předvádělo WiiMotion a WiiFit Plus, které asi bude prodávat i s hrami na letošní vánoce. A tedy se obávám, že casual publikum, které si chce čas od času zablbnout před televizí, už má Wii.
2. Xbox 360 má pověst konzole pro hard-core hráče. Koneckonců stačí se podívat na knihovnu titulů a je zřejmé, že zde není příliš "high production value" her pro malé děti nebo maminky v domácnosti.
3. Je zřejmé, že ovládání her pohyby vlastního těla, je vhodné jen pro určité velmi specifické herní žánry. A jak i příklad Wii ukazuje, tyto žánry se snadno obsahově vyčerpají. Proto se obávám, že nakonec se i u Xboxu zkončí s různými hrami se zvířátky, hudebním hopsáním a rádoby "fitness" hrami převařenými na stovky způsobů.
4. Podle vlastních zkušeností vím, že pohybové ovládání her má velké požadavky na prostor. No ne nadarmo se to ve všech reklamách hemží americkými obyváky o velikosti všech našich panelákových pokojů dohromady. Jistě, o nás v České republice to není. Ale já vím, že jen těžko budu moct na Xbox připevnit kameru, poodstoupit tři čtyři metry od velké televize a divoce máchat všemi údy aniž bych si ruce nepolámal o skřině z Ikei :(

Další hry od Microsoftu mě příliš nezaujaly. Všechna ta pokračování se čekala. Metal Gear pro Xbox mě nezajímá (nemám problém si MGS zahrát na PS3) a Alan Wake vypada sice zajímavě a nadějně, ale jako vývojář spíše vnímám fakt, že je tato hra ve vývoji už šest let a tuším, jaké soukromé peklo v Remedy zažívají. Nepřeju jim to.

Prezentace Sony mi přišla sice stejně efektně velkohubá (vnímá ještě někdo rozumný ten firemní hype?), ale naštěstí na zajímavé hry plodnější. Jsou to sice také pokračování, ale aspoň her, které mě vždy zajímaly. Uncharted 2, God of War 3 jsou hry které si určitě někdy zahraju. Dokonce si myslím, že jsou to hry, kvůli kterým mý smysl si PS3 koupit (a o to jde Sony především). Vůbec zastávám názor, že Sony má více zajímavých exkluzivních titulů. Assassin's Creed 2 vypadá rozhodně zajímavěji než předchůdce, a tak ho možná vyzkouším.
Co se mi ale velmi líbilo, byla péče jakou Sony opět věnuje svému handheldu PSP. Nejenom že uvedlo vlastně jako jediná z velké trojky nový hardware (PSP Go!), ale navíc pro něj oznámila i docela solidní množství nových "velkých" her: Jak and Daxter, Assassin's Creed, Metal Gear Solid, Motorstorm, Little Big Planet a asi i další, na které si teď nevzpomenu.
To je velmi hezké. Tím spíš, když má člověk stále v paměti loňské tragické PSP sucho.

Co se týče samotného PSP Go, jsem však tradičně na rozpacích.
Nejen že jeho ohlášení přišlo ani ne rok po "novém" PSP Bright (PSP 3000), ale navíc jeho koncepce a zejména tvar jsou nějaké.... divné.

Nejde o samotnou digitální distribuci. To je krok docela logický a plně chápu Sony, že se k něčemu takovému rozhodla. Pirátství na PSP je určitě jedním z nejdůležitějších důvodů k tomuto kroku. Problém je v tom, že jiné platformy přece jen ještě dovolují hráči mít volbu: Stále si ještě mohou budovat hmatatelnou sbírku her. Koneckonců tak jako se dnes pěstuje sběratelství starých her (NES, SNES, Sega), tak se dá očekávat, že za deset dvacet let si lidé budou s velkým zájmem prodávat staré pecky na PS3, Xbox 360, Wii, DS a PSP. Co si ale budou lidé vyměňovat v éře PSP Go? Heslo ke stažení image hry ze serveru Sony?
Prostě model totální existence hry jen na virtuálním účtu hráče, případně v nepřenositelné formě na SD kartě, je pro mne velmi diskutabilní. Ale budiž. Jsem ochoten akceptovat nové trendy. Uznávám, že pro normálního hráče, tedy ne vášnivého šílence, něco takového je velmi pohodlné.

Výhrady mám také ke vzhledu nového PSP. Flip otevírání je sice velmi efektní, ale umístění odkrývaných tlačítek je podle mne velmi nevhodné. Analogový klobouček, který už na starých PSP byl umístěný příliš dole, je teď navíc ještě posunutý víc ke středu těla. A vedle něho jsou těsně vedle sebe umístěná tlačítka Start a Select. Vzhledem k tomu, že mnohé hry vyžadují tato tlačítka celkem často mačkat, tak je to velmi nepříjemná zpráva :( Navíc všechna tlačítka kvůli flip mechanismu musela být zřejmě zapuštena. To není dobré. To není dobré.

Navíc mnozí se podivují, proč třeba Sony neudělalo displej dotykový. V dnešní době je to trend a pomalu se to stává i standardem. Tím spíše, že nové PSP je vzhledově hodně často připodobňováno k iPodu a k iPhonu. A navíc Sony Ericsson má v nabídce mobily s podobnou konstrukcí - tedy flip a dotykový displej.

Nintendo, jako se již stává pomalu tradicí, bylo nejméně efektní. Ovšem nedá se mu upřít, že je dlouhodobě stále nejvíce efektivní.

Nintento nemůže ohromovat skvělou grafikou, efekty a výkonem. Na to nemá ani jednu svoji herní platformu. Ale je fakt, že když už něco oznámí, tak jsou to hmatatelné věci, které se alespoň do konce roku objeví přímo na pultech.
A tak se objevila demonstrace WiiMotion rozšíření už společně s reálnými hrami, které se zanedlouho objeví v obchodech: Wii Sports Resort a Red Steel 2. Zejména to druhé jmenovené od Ubisoftu vypadalo zajímavě. A pokud bude ovládaní přesné, tak mě to možná přesvědčí o nutnosti zakoupení WiiMotion.

Bohužel tím prezentace letošních her pro Wii končí (WiiFit Plus nepočítám, protože mě nezajímá). Hry jako Super Mario Galaxy 2, New Super Mario Bros. Wii a zejména nový Metroid, jsou sice úžasné, ale dočkáme se jich až někdy příští rok. A já mám ten pocit, že to bude až někdy na podzim. Takže si to Nintendo mohlo letos odpustit a ukázat je až na příštím E3.

Na DSko to byla celkem taky bída. Ale jsem rád alespoň za to málo. Koneckonců i tak mám co hrát na dalších pět let dopředu.
Nejedná se sice o nová oznámení, ale i tak mě těší, že se letos objeví pro mne dvě tutovky, které si URČITĚ zahraju: Mario and Luigi RPG 3 (pro americký trh přejmenované na Mario & Luigi: Bowser's Inside Story) a Legend of Zelda: Spirit Tracks. Sice ani od jedné hry nečekám žádné uragány originality, ale věřím, že to bude poctivá zábava. A to přece není tak málo!

A to je asi tak všechno. Když si to tak čtu, tak vidím, že zas tak moc skvělých věcí ohlášeno nebylo. Ale asi to nevadí. I tak to nebudu stíhat všechno hrát :)

Akce: FullHD přehrávač

V jednom z předcházejících příspěvků jsem se zmínil, že jsem si po letech konečně pořídíl "moderní" televizi - FullHD plasmu od Panasonicu.

Už záhy po koupi mi bylo jasné, že určitě budu řešit, čím tento televizor nakrmím. Tedy přesněji řečeno: Odkud vezmu fullHD signál (1080p) tak, abych viděl ten slibovaný nádherný obraz z reklam.

Primárně jsem samozřejmě televizi kupoval pro sledování naších normalních televizních kanálů, DVD filmů a trošku toho hraní na Nintendu Wii, které umí maximálně tak 480p s komponentními kabely. Ale i tak jsem zatoužil vidět videa ve velkém rozlišení a bylo mi jasné, že to nebude vůbec snadné. V podstatě jsem po několika dnech hledání na internetu zjistil, že mám reálně jen těchto několik možností:

1. Přehrávat jen Bluray disky.

Buď na přehrávači nebo na Playstation 3. To mi ale nepřišlo jako nejvhodnější řešení. Pominu-li fakt, že bych byl odkázán pouze a výhradně na bluray disky, tak bych je hlavně musel kupovat nebo si je pouze půjčovat, a co si tady budeme povídat - to není zrovna finančně optimistická vidina. Navíc cena bluray přehrávačů, vzhledem k tomu jak jednoúčelová zařízení to jsou, je stále na můj vkus vysoká. A koupi PS3 bych neobhájil před rodinou - je to stále drahé a hrát na tom hry bych už nestíhal.

2. Koupit přehrávač MPEG4 videa v AVI/MKV/WMV kontejnerech.

Tato varianta vypadala výrazně lépe. A dokonce jsem určitou dobu s touto variantou flirtoval. Bohužel se ukázalo, že na našem trhu (ale v podstatě i na světovém) existuje jen omezené množství značek těchto přehrávačů a prakticky není příliš z čeho vybírat. Vlastně by na možnosti výběru ani tak nezáleželo. Jde spíš o to, že ani jeden z přehrávačů, který je k mání, nelze označit za bezproblémový.
V podstatě jsou k dispozici jen tyto tři: Popcorn Hour A110, Tvix 6500A/7000 a eGreat EG-M31B, plus pár dalších na zahraničních on-line obchodech. Všechny jsou založené na stejném čipu Sigma SMP8635. Všechny jsou založeny na nějaké distribuci Linuxu (případně asi v případě Tvixu na nějakém custom-OS). A všechny umí v podstatě totéž. Bohužel pro všechny též platí, že se potýkají s většími nebo menšími problémy, obvykle způsobenými nedokonalostmi programového vybavení. A ani jeden z nich nelze označit za bezproblémové "obyvákové" zařízení (viz. fórum tady a tady).

Na zkoušku jsem si koupil Popcorn Hour A110. O mých tristních zkušenostech jsem se rozepsal detailněji zde. Takže tady jen ve zkratce: Zařízení mělo problém vůbec nabootovat. Pokud nabootovalo, mělo problém se zotavit z přepnutí video režimu. Náhodně se zasekávalo. Navíc bylo bootování velmi pomalé (přibližně jednu minutu) a mělo problémy s přehráváním některých video souborů (XVIDy s určitým nastavením mu dělaly velké problémy). Závěr byl takový, že jsem si ho ve čtvrtek koupil a v pondělí po víkendovém zkoušení vrátil.

TVIX 6500A jsem si pak měl možnost chvilku vyzkoušet u známého a rozhodně jsem z něho měl lepší pocit. I obecně na fórech jsou s ním lidé více spokojení, ačkoliv i on se potýká s občasnými problémy s funkčností některých komponent (zřejmě zapříčiněno chybami ve firmware, které se objevují a zase mizí). Bohužel jeho cena se pohybuje někde kolem 12 tisíc korun bez harddisku a to se mi zdá přemrštěné.

eGreat jsem osobně nezkoušel, ale jeho popularita je řádově nižší než u jeho dvou konkurentů. Nevím, čím je to způsobeno. Ale i u něho se na fórech objevují výtky, které jsou společné s předcházejícími přehrávači: Občasné trhání obrazu, nepřehrávání některých video souborů, různé výpadky funkcí, ... Cenově se pohybuje někde na úrovní Popcornu, tedy kolem 6000,-.

Ve výsledku jsem měl z těchto přehrávačů smíšené pocity. Jsou sice elegantní, malé, tiché a úsporné, ale jsou podle mého též i drahé. Alespoň vzhledem k tomu, co nabízejí a vzhledem k problémům, které jejich používání provází. Též je třeba si uvědomit, že hardware těchto přehrávačů je výkonově na hranici stávajících rozlišení, datových toků a video formátů. Pokud se za rok za dva budou více a více prosazovat videa s vyšším datovým tokem, nebo formáty, které vyžadují rychlejší hardware, budou tyto přehrávače "nahrané" a neopraví to sebelepší update firmware.
TVIX se mi jevil jako celkově výrazně vyladěnější a pro mne vhodnější - nechci se v tom pořád vrtat, pořád honit nové verze firmware, chci to jen zapnout, vybrat film a dívat se. Bohužel jeho cena je podle mého neúměrná tomu, co poskytuje a navíc i on se semtam potýká s problémy. V Popcorn jsem ztratil důvěru po neblahé zkušenosti a eGreat je asi totéž v bledě modrém (za stejnou cenu). Pokud by Popcorn skutečně bezproblémově fungoval, tak by to ale za cenu cca 5500,- byla bomba. Takhle bohužel...

3. Přehrávat film z PC.

Tato možnost skýtá ještě řadu variant: Je možno použít běžné domácí PC (a poslouchat řev větráků, nemluvě o vysokém příkonu a často i o problematickém uložení objemného počítače poblíž televize), video pouštět z notebooku (což ale není typicky obyvákové vybavení, nemluvě o nutnosti ho otevírat, zavírat, přenášet...) nebo si postavit speciální k přehrávaní určené PC - Home Theatre PC (HTPC).

O této možnosti jsem uvažoval hned od začítku. Ale nebyla mi příliš symptická. Nemyslel jsem si, že PC je příliš vhodnou platformou pro "obyvákové" zařízení, které by mělo být tiché, úsporné, solidně vypadající a především _snadné_k_obsluze_. Bohužel tristní zkušenosti se specializovanými přehrávači mne přesvědčily o tom, že neexistuje optimální snadné řešení a nakonec jsem zvolil tuto variantu - postavil jsem si "HTPC", přesněji řečeno slabší PC jen k přehrávání videa.
Nejdřív jsem ale musel vyřešit několik problémů.

Tak především, na internetu se bez problému dočtete o různých konfiguracích vhodných k HTPC, dokonce narazíte i na přímo prodávané sestavy. Je možné si vybrat z přehršle základních desek, procesorů, disků, pamětí. Prostě jako u jakékoliv jiné stavby PC. Bohužel limitovaný je už výběr skříní. Aby to dobře vypadalo, mohlo se to posadit pod televizi jako normální přehrávač, tak to musí být speciální desktopová skříň. A ty nejsou levné. Bohužel já jsem navíc měl i požadavek, aby to nebylo ani moc velké ("Co je malé, to je hezké."). A obvyklé "multimediální" HTPC skříně mají velikost asi jako normální receivry. Ve všech směrech. Tedy poměrně velké bedny. Takovéto skříně stojí někde kolem pěti tísíc. Tedy docela hodně.
Já jsem šel výrazně levnější cestou a koupil jsem tento (čínský?) case. Není to nic moc, ale je to levné. A nevypadá to špatně. I když, co si budeme povídat, je to celé laciný plast. Ale aspoň to vypadá nenápadně a je to malé. Menší, který by byl na skladě k mání za podobnou cenu, jsem nenašel. Má to vpředu otvor na DVD mechaniku. Ten je ale kryt dlouhými plastovými padacími dvířky, které drží jen na dvou magnetkách. Vlastně spíše nedrží. Navíc při otevření to udělá takový ten legrační zvuk klinggggg - protože jsou právě padací. A to se hrozně líbí mé mladší dceří (18 měsíců), takže si s nima pořád hraje...

Dovnitř skříně se vleze jen MicroATX deska. Nakonec jsem koupil Gigabyte s integrovanou Intel grafikou. Tu ale nepoužívám. Samozřejmě. Protože by na přehrávání 1080p videí nestačila. Místo ní tam mám ATI Radeon 4350 s pasívním chladičem za tisícovku. Je to na dnešní poměry šunka, ale na videa stačí naprosto v pohodě. Navíc má integrovanou zvukovku, takže mi po HDMI 1.3 kabelu teče do televize rovnou i zvuk. A vlastně by stačila i na nějaké starší 3D hry (GTA San Andreas?).

Procesor jsem tam dal přehnaně silný: Core 2 Duo na 2.6 GHz. Zbytečnost pro přehrávání videa. Bohužel jsem v nabídce internetového obchodu už pomalejší a levnejší Core 2 Duo nenašel. A do jiného staršího Intelu už jsem přece jen nechtěl jít. Takže procesor v důsledku byl tou nejdražší komponentou. Přibližně 3000,-.

Paměť 2GB v jednom DIMMu. Na menší paměti se nijak výrazně neušetří, takže tady nebylo co řešit.

Jako HDD tam nakonec přistál jakýsi Western Digital 640GB s 5400 otáčkami. Vyšší otáčky se mi zdály zbytečný luxus - bootování OS to výrazně neurychlí, jenom se to potencionálně víc zahřívá a dělá vyšší hluk. Zvažoval jsem větší disk, ale 1T nebylo právě na skladě a navíc byl i výrazně dražší. Navíc si myslím, že těch 640GB mi nějaký ten pátek vydrží.

Jako zdroj jsem zvolil malý MicroATX Fortron 300W za cca 900,-.

Jako finanční strop jsem si stanovil cenu TVIXu 6500A. Tedy přibližně 12 tisíc. Šlo o psychologickou hranici: Říkal jsem si, že toto je cena, za kterou bych byl schopen pořídit jiné použitelné zažízení, ale PC za tuto cenu bude univerzálnější, rozšiřitelnější a (snad) bezproblémovější.

Do této ceny se mi pak ještě v pohodě vlezla kombinovaná Bluray/HDDVD/DVD/CD mechanika (DVD/CD vypalovačka) od LG a dálkový ovladač firmy Trust. Tento. Je to sice docela šunt, ale aspoň relativně levný šunt. Nevzhledný, malá gumová tlačítka, celkově velmi "old-school", ale hlavně funguje. Nebyl jsem si totiž jistý jeho funkčností (stejně jako u jiných IR ovladačů pro Windows Vista), tak jsem si řekl, že aspoň koupím něco levného, ať mi pak není líto, když to nebude fungovat.

Smontovat všechno to železo pak bylo velmi snadné. Mnohem složitější však byla volba operačního systému a přehrávače.
Na všemožných fórech se dočtete jaký hardware zvolit, ale jen s obtížemi se dozvíte, jaký zvolit programové vybavení.

Problém je v tom, že jsem měl tato naprosto jasná kriteria:
1. Musí to rychle bootovat.
2. Musí to vypadat jako profesionální přehrávač. Tedy nesmí to obtěžovat nějakými okny, logováním, pracným spouštěním a podobně.
3. Musí to přehrát vše (když už je to PC!): AVI s všemožnými kodeky, WMV, MOV, MKV, MP3 a já nevím co ještě. Ale i DVD a Bluray disky!
4. MUSÍ SE TO OVLÁDAT VÝHRADNĚ DÁLKOVÝM OVLADAČEM!

A hlavně body 3 a 4 zásadním způsobem omezují výběr operačního systému a přehrávače.

Tak především: Pakliže chci, aby se na optické mechanice přehrávaly Bluray disky, mám k dispozici v současnosti jen dva softwareové přehrávače: WinDVD a PowerDVD (no existuje ještě třetí, ale na jeho název si teď nevzpomenu). A oba jsou jen pro Windows! Takže na Linux můžu hned zkraje zapomenout.

Bylo mi jasné, že nebudu moct kvůli čtvrtému požadavku použít jen tak libovolný přehrávač. Media Player Classic je sice fajn a přehraje cokoliv, ale rozhodně není uzpůsobený pro ovládaní dálkovým ovladačem na plasmové televizi z pohodlí gauče. Tenhle program vyžaduje mít po ruce klávesnici a myš. A to se mi nelíbí.
Obdobně na tom jsou různé další přehrávače: VLC , BSPlayer, GOM Player, Zoom Player, atd. atd.

Záhy se ukázalo, že budu muset používat nějaké to "media centrum", které má ovládání uzpůsobeno mým potřebám.

Asi první volbou bylo automaticky Windows Media Center přímo od Microsoftu (když už jsem tam musel dát Windows). Problém je v tom, že verze pro XP je údajně poněkud nepovedená a až s verzí pro Visty jsou uživatelé jakžtakž spokojení. Bohužel WMC mají problém s přehrávaním některých formátů - u určitých kodeků nejde posun, jiné pro jistotu nejsou podporované pro jistotu vůbec. Údajně se to dá obejít různými externími pluginy. Nemám však Visty příliš v oblibě a zdájí se mi přece jen příliš velké na to, aby sloužily jen jako pouhý přehrávač. No a moje nedůvěra v Microsoft obecně mě přinutila podívat se raději někdě jinde.

Velké naděje jsem vkládal do open-source projektu Xbox Media Center. Nainstaloval jsem ho, zprovoznil jsem dálkové ovládání a začal se dívat na videa. Bohužel jsem taky zjistil, že přez všechnu snahu v nastavení programu jsem nebyl schopen docílit zcela plynulého přehrávání. Nebylo to sice nic strašného, ale když jsem totéž video přehrával v GOM Playeru nebo v Media Player Classic, byly viditelně plynulejší. A to mne štvalo.
Navíc má XBMC problém v tom, že se jedná o multiplatformní projekt (pro Xbox, Windows, Linux a Mac) a rendering se děje jen přez OpenGL a nevyužívají se DirectShow filtry (XBMC vnitřně používá linuxový MPlayer), natož hardwareova akcelerace videa ve Windows. Vzhledem k tomu, že jsem už tedy měl nainstalované Windows XP, spíše jsem preferoval, aby přehrávač, na který se budu stále dívat, využíval tuto platformu naplno - i když nejsem žádný miláček Windowsů.

A tak jsem se poohlídnul po něčem jiném. Naštěstí jsem nemusel jít příliš daleko. Před lety se totiž z původního týmu XBMC odtrhlo několik lidí, kteří se rozhodli udělat media centrum výhradně pro Windows. Jejich open-source produkt se jmenuje Media Portal. A já musím říct, že jsem po jeho nainstalování zatím spokojen. I když i zde bylo několik problémů.
Tak především drobným nedostatkem MediaPortalu je to, že je trochu pomalejší než XBMC. Není to sice nic výrazného, ale po čestvém přechodu z XBMC jsem to poznal. Další nevýhodou je pomalejší nabíhání (inicializace je celkem dlouhá, až otravná) a snad i subjektivně horší přednastavený vzhled. Ten se dá ale změnit.
Horší ale je, že drtivá většina všech nastavení se děje skrz externí program Configuration.exe, který se dá ovládat pouze myší. Když tedy chci něco změnit v nastavení, musím si připojit myš a klávesnici. Naštěstí četnost těchto změn se stále zmenšuje a časem už asi v nastaveni nebudu muset nic měnit.

Skvělou vlastnosti MediaPortalu je ale to, že dokáže detekovat frame-rate přehrávaného videa a případně změnit obnovovací frekvenci televize. Umí to interně sám, ale já jsem si tuto vlastnost později trochu vylepšil. MediaPortal totiž umožňuje zavolat pro změnu libovolný externí program a předat mu zadané parametry. A tak jsem si udělal malou utilitku, který ve velkém okně velkým písmem zobrazí všechny dostupné frekvence a umožní pomocí dálkového ovladače jednoduše zvolit libovolnou žádanou frekvenci a tu nastavit.
Tento zásah byl bohužel nutný, protože jsem se už setkal s videi, které mixovaly 24fps video stopu s 25fps audio stopou. Při automatickém přepnutí televize do 24Hz bohužel docházelo k desynchronizaci obrazu a zvuku. Touto svojí utilitkou tomu můžu zabránit a pro problematická videa zvolit vhodnější frekvenci 50Hz.





Jaký je tedy můj závěr?

Postavené PC používám asi tři týdny. Zatím má toto řešení jen tyto nevýhody a mouchy:

1. Relativně pomalý boot. Po vyhození z Windows XP SP3 všeho, o čem jsem věděl (a troufnul si), jsem se dostal k době bootování někde mezi 40 až 50 sekundami. Je to nepříjemné, když u toho člověk má stát. Ale stačí to na odskočení si na záchod ;-)

2. Vzhled silně závisí na zakoupené bedně. A ty hezké hliníkové stojí někde od 6 tisíc výš.

3. Když si člověk nepohraje s chlazením a s nainstalovanými větráky, tak to dělá hluk. Ne vysoký, ale jde to slyšet. Na procáku ale mám jen prostý boxovaný chladič!

4. Člověk si to musí smontovat a pak celkem pracně nakonfigurovat. Prostě to nejde jen rozbalit, zapnout a používat.

A výhody?

1. Vzhledem k výkonu, rozšiřitelnosti a schopnosti přehrát cokoliv, to je levné! Za cca 12 tisíc (ale cena by šla rozhodně stlačit ještě dolů!) s velkou rezervou přehraju cokoliv ve full HD, včetně bluray disků.

2. Můžu si to nakonfigurovat jak potřebuju - když si ale samozřejmě najdu volný čas ;-)

3. Nejsem limitován tím, co mi jednorázově dodá výrobce specializovaného zařízení. Na HTPC můžu mít libovolný přehrávač, libovolné kodeky. Též aktualizace softwaru je výrazně rychlejší a kvalitnější.

4. Jelikož je to PC, tak na tom můžu dělat i jiné věci než jen koukat na videa a poslouchat hudbu. Teda pakliže bych skutečně chtěl. Jakožto momentálně nechci a ani jsem to nezamýšlel. Ale... prostě je možno na tom hrát hry (podle výkony gfx karty), internetovat...

Zatím bych HTPC ohodnotil osmi Oscary z desíti ;-)

Heavenly Sword podruhé

Už jsem o této hře psal. Též jsem uvedl, že jsem ji ještě neměl tu "čest" dohrát. No nakonec to už není pravda a mně se ji podařilo zdolat. Vlastně to ani nebyl takový oříšek. A to díky zcela lineárnímu designu úrovní, nemožnosti se kdekoliv zaseknout, a v podstatě i velmi nízké obtížnosti (hrál jsem na normál). Tedy s výjimkou souboje s finálním bossem. Který je jako políček do tváře. Velmi bolestivý.

V podstatě se na mém hodnocení z minula nic podstatného nemění. Hra je celkem nepodařenou nápodobou God of War a ačkoliv se velmi snaží nedostatky schovat za docela líbivý grafický kabátek, čouhá tomu sláma z bot. Hra není nudná jen díky tomu, že se dá v pohodě dohrát tak za pět hodin čístého času. Možná když jste hodně nemotorní tak za šest.
Podobne jako v God of War je hráč vržen do neustálé akce a nucen mačkat tlačítka útoku pro vytváření různých bojových "komb" jako o život. Problém je v tom, že tam kde God of War nabízí Kratosovo charisma, tam Heavenly Sword má jen zoufale nevěrohodnou zrzavou bojovnici, i když prsatou a hezky vymodelovanou.
Tam kde God of War nabízí nápadité souboje s velkými příšerami, tam Heavenly Sword nabízí.... nic. Ve hře se nic takového nevyskytuje. A to je moje největší výtka. Jako hráč sice vládnete legendárním magickým mečem, ale epických soubojů s nějakými pořádnými protivníky se nedočkáte. Místo kolosů, chimér a obrů se tady setkáte jen s teplým perverzním hubeňourem preferujícím práci s meči (takový létající křovinořez) a neméně perverzní hadí ženou s piercingem v jazyku. Slabota. Velká slabota.
Heavenly Sword to kompenzuje velkým množstvím generických vojáčků k zabíjení. Skutečně velmi velkým množstvím. Stovky? Tisíce? Ale k čemu to, když se právě u davových scén ukazuje umělá imbecilitia protivníků v tom nejhorším světle.

Dost otravný je i poslední souboj s hlavním záporákem. U poctivých akčních her je zvykem, že hlavní boss má několik fází a v průběhu posledního zápasu tak bojujeme prakticky proti několika různým postavám. Bohužel toho se zde taktéž nedočkáme. Souboj má sice tři fáze, ale záporňák je stále stejný. Prostě ho jen musíme třikrát zmlátit, aby z něho konečně vyletěla jeho černá duše.

Těch záporů, které na hře shledávám je mnohem víc. Další jen ve zkratce:

- Designéři vyřešili problém s nápovědou, kam má hráč střílet do katapultů, hodně tupě: Prostě ta utočná bojová monstra, která by měla vzbuzovat hrůzu, zepředu nesou velké blikající oranžové terče. To aby to hrač nepřehlídnul, kde je jejich zranitelný bod. Bravo a bod za tupost stavitelům! :-)

- Spoiler!!!! Po celém tom pachtění hráč v závěru shlédne cutscénu, kde uvidí, jak jeho hlavní postava umírá. WTF??? Co to? Proč to? Jak to, že umírá? Vždyť jsme proboha všechny zachránili, všechno vybili a hlavního zlouna poslali do pekla. A při tom nás nijak viditelně nezranil. Rozhodně ne více, než u jakéhokoliv předcházejícího souboje. Ne ne.... "The Hero must Die", rozhodli scénáristé. Závěrečná scéna tak může aspoň nasadit korunu tomu celkovému patosu. A tak se i stalo.

- Hlavní zaporňák byl pro mně nejcharismatičtější postavou celé hry. A na cutscény s ním jsem se doopravdy těšíl. Ale jak to? Neměla by to být hlavní kladná postava, kdo by měl tlačit hru vpřed?

- Hra je naprosto lineární. Chodba, koridor, ulička, aréna. Nikde nejde ustoupit, nikde udělat odbočku. No budiž. Ale vyznívá to velmi legračně, když nás designéři nejdříve navnadí několika dlouhými průlety nad promodelovaným velkým městem, aby pak kamera bezpečně sklouzla k malému mostu a hlavní hrdinka byla postavena na jeho začátek. Celý level je pak jen o tom, že se máme přes tento most probít na druhou stranu. Nic víc.

- Hra je svým rádoby vážným vyzněním až směšná. Je zřejmé, že se chce zalíbit jak západnímu, tak i východnímu (japonskému? čínskému?) hráči. Už jsem to psal minule, tak jen rychle: Všichni jsou vážní až za hrob, všichni se mračí do kamery a pronášejí fatalistická poselství. Jediný kdo je zábavný a paradoxně i lidský je hlavní záporňák - má tužby, vášeň, nenávist, je cynický, krutý... Prostě je fajn ;-)

A pozitiva? Je to snadné, je to krátké, takže se s tím člověk nebude nudit a babrat moc dlouho. Má to hezkou grafiku a solidní animace (ve hře průměr, v cutscénách velmi krásné). Má to velmi (ale skutečně VELMI!) hezky udělané kouřové efekty - hezčí jsem ve hrách ještě neviděl. Má to hezké davové scény. A má to hezkou zrzavou dlouhovlasou ženskou s velkým mečem :-)

Hře dávám pět zlomených nebeských mečů z deseti. Neurazí to, ale platit bych za to nechtěl.

PS3 víkend

Jelikož jsem si po létech konečně udělal radost a pořídil si pořádnou velkou televizi (tuto), tak jsem ji hned chtěl otestovat nějakým pořádným FullHD signálem. A tak jsem si z práce na víkend půjčil PS3 se čtveřicí her. Bohužel jsem měl čas hrát jen dvě z nich.

1. Ratchet and Clank: Quest for Booty

Toto krátké pokračování exkluzivního Playstation titulu je překvapivě krátké dobrodružství. Podařilo se mi ho dohrát za přibližně pět hodin. Ale bylo to velmi příjemné večerní a noční posezení.
Jedná se o klasickou skakáčku, ale s velkým důrazem na střílení. V tomto díle chodíte a skáčete jen s Ratchetem a snažíte se najít svého přítele malého robůtka Clanka. K tomu máte k dispozici několik zbraní, které jsou zajímavě a vtipné (například větrný vír) a vysoce efektivní (samonaváděcí rakety). Je to jen malý bratříček původní velké hry, která vyšla už před skoro dvěma roky a je to hodně znát. Přece jen obsahuje menší počet zbraní, menší počet lokací a vlastně menší počet všeho. Není se čemu divit - původně hra vyšla jen ke stažení na PSN. Až později ji Sony vydalo i na Bluray disku. Osobně jsem však ze hry měl skvělý pocit, který byl dán právě příjemnou délkou. Děj byl plný akce a nudných dějových vycpávek bylo poskrovnu. Ale samozřejmě takto krátkou herní dobu je možno akceptovat jen za tomu úměrnou cenu. V JRC se hra prodává za cca 380,-, což si myslím, že je velmi rozumné.
Graficky je to samozřejmě hra velmi zdařilá. Vše je krásně pohádkově barevně saturované. Díval-li by se na obraz náhodný kolemjdoucí, myslím si, že by si hru lehce spletl s nějakým starším dětským animovaným filmem.
K mému údivu však PS3 měla v některých fázích hry zcela evidetní problémy s frameratem. Ať už se jednalo o okamžiky, kdy jsem měl možnost se pořádně rozhlídnout po krajině a nebo v případě finálního souboje, kdy se zřejmě renderovalo už příliš transparentních objektů.
Též se mi jednou podařilo dostat hru do záseku: Hlavní hrdina mi spadl z plošinky a zarazil se do prostoru mezi jiné dva objekty. Zůstal v pádu a nedal se ovládat. Jediné, co jsem mohl, bylo vrátit se k poslednímu save-pointu. To zamrzelo.

Hře dávám krásných osm pirátských lebek z deseti za pěknou grafiku, infantilní ale milý humor a příjemnou porci zábavy na pár hodin za 300 korun.

Mimochodem, na tomto blogu se autor rozepsal o tom, že mu hra připomíná Super Mario Galaxy. Já bych však dodal, že okamžiků, kdy se hlavní hrdina pohybuje navzdory gravitaci po různých plošinkách i hlavou vzhůru, je bohužel velmi poskrovnu. Vlastně se vyskytují jen v prvím levelu.

Ještě jeden postřeh: Shodou okolností zrovna hraju na PSP jinou starší inkarnaci této značky (Ratchet and Clank: Size Matters) a jsem překvapený jak se tehdy autorům podařilo na malý handheld věrně přenést původní předlohu z velké konzole (tehdy PS2). Tím myslím styl hry, hlavní postavy, ale vlastně i grafický kabátek. Samozřejmě to rozhodně nemůžou být stejné grafické orgie jako na PS3. Ale při hraní Quest for Booty jsem si uvědomil, že v principu zcela shodnou hru hraju na nesrovnatelně slabším PSP. A pominu-li pochopitelně slabší grafiku, tak na PSP jsou některé herní aspekty dokonce bohatější: více zbraní, téměř RPG vylepšování vybavení, různé závody, více akce, více střílení. Samozřejmě jinak by asi srovnání vyznělo s plnou hrou a ne s tímto datadiskem za 300 korun. Ale i tak to bylo příjemní zjištění, že k dosažení zábavy skutečně nezáleží na grafice.

2. Heavenly Sword

Jak jsem byl z Quest for Booty nadšený, tak z této hry jsem byl velmi na rozpacích. Určitě v tom hrál roli fakt, o jak nahypovaný titul se jednalo. Dlouho před uvedením se internetem šířily preview obrázky, videa, rozhovory s tvůrci a vůbec celá ta marketingová masáž. Pochopitelně jsem tak o víkendu byl mnohem kritičtější.

Hra je to vlastně velmi primitivní a nepokrytě se snaží svézt na popularitě God of War. Vlastně je to totéž jen v jiných reáliích a s jinými postavami (a s mnohem menším charisma). Je to bojovka, sekačka a button-masher v jednom. Běháte se sexy děvou, sekáte ohromným mečem stovky nepřátel a kocháte se efektními komby. Čas od času si odpočinete od sekání tím, že střílíte kuší na nebohé vojáky, případně katapultem vrháte ohnivé koule proti postupujícím armádám. Hru jsem pravda nedohrál, stihnul jsem za tak krátkou vymezou dobu dohrát jen dvě kapitoly, ale i tak mne udivily tyto věci:

* Hra má evidetní problémy s frameratem. Při běhání s hlavní hrdinkou bych framerate tipoval tak na 20 až 30 fps, které klesnou při větším výhledu do krajiny.
* Hra je vlastně graficky velmi chudá a prokreslené jsou jen obličeje (ty ale velmi precizně).
* Přez deklarované úžasné animace jsem byl z pohybu dost zklamaný. Vlastně pěkně animovány jsou jen bojová komba (ty ale s arkádovou rychlostí, takže stejně nejsou moc vidět) a animace tváří. Ty jsou ale velmi hezké. Už dlouho jsem neviděl tak hezky animované dialogy.
* Hra je až nechutně nabitá patosem. Taková ta japonská fatální předurčenost a otravná hrdost mi úplně pila krev. Postavy se ani na vteřinu nebaví normálně. Všude jsou to samé vážné pohledy a ještě vážnější zachmuřené tváře. Vážný otec, který si i v bojové vřavě dokáže najít čas, aby vážně promluvil na svoji dceru. Vážná dcera, která si uvědomuje svoji předurčenost zachránit rodový klenot - meč, a vážně tak svému vážnému otci odpoví, že to vážně chápe. A tak dále a tak dále. Po chvilce jsem se tomu už jenom smál. Vážně :-) Je to takový Barbar Conan ve videoherním ženském podání. Hlavní padouch je zlý zloun nejzlejší. A hodná hlavní hrdinka je ctnost sama. Aby ve hře nebyla sama a ukázala aspoň nějaké city, tak tam autoři vrazili otce v nebezpečí a jakousi mladší sestřičku, která je úplný kretén a přijde mi, že ji vychovával nějaký Fritz v rakouském sklepě. Prostě je lepší se bavit jen tím sekáním tuny nepřátel a příběh moc neřešit.

Bohužel jak už jsem psal, tak se mi hru nepodařilo dohrát. Ale snad se k ní ještě vrátím a můj kritický názor se pak trochu změní.

Zatím bych to viděl tak na pět nebeských mečů z deseti za tu pěknou sekanou. A starý God of War je fakt lepší.

Gameboy Micro podruhé

Jaký je aktuální stav mého "boje o Micro"? V posledním příspěvku jsem lamentování ukončil tím, že čekám než mi pro Micro přijdou potřebné komponenty.
No a dnes mohu s hrdostí napsat, že po čtrnácti dnech (a po čtyřech týdnech od prvotního nápadu) mám už vše potřebné k tomu, abych mohl nerušeně hrát na mém novém kapesním handheldu.

Konečně přišlo vše potřebné. Mám USB nabíjecí kabel (s Micrem jsem nekoupil nabíječku, protože ji předchozí majitel neměl), mám malý elegantní kožený obal (dodaný obal byl naprosto k smíchu), mám nové výměnné kryty (původní byl už hodně poškrábaný) a hlavně mám flash-kartu pro přehrávání záloh!



V předchozím příspěvku jsem uvedl, že jsem si na Dealextreme objednal kartu EZ-Flash IV. Taky jsem uvedl, jak je už v roce 2009 velmi obtížné sehnat solidní flash-kartu pro GBA. Nintendo DS vše převálcovalo, o GBA už není takový zájem, a tak už ani čínští(?) výrobci nedělají flash karty.
EZ-Flash IV jsem si tedy objednal, ale bohužel stále na ní čekám. Už už se zdálo, že mi ji pošlou, ale opět se na stránkách obchodu objevila informace o nedostupnosti této karty, a tak mi nezbývalo nic jiného než čekat a čekat. S nejistým koncem.

Na druhou stranu mi toto čekání umožnilo zase se trochu porozhlídnout po internetu a
najít případnou alternativu. Jak jsem už uvedl: Asi jediná ještě dostupná solidní karta je M3 MiniSD Perfect, která je sice podle specifikací a recenzí skvělá, ale je také velmi drahá. Naštěstí jsem ale objevil jeden švédský obchod, který tuto kartu měl stále ještě na skladě a to za lepší cenu než 107 dolarů, za kterou tuto kartu nabízely dva (jediné objevené) americké shopy.
Nelenil jsem a kartu jsem ihned zakoupil!

K mému nadšení mi přišla za pět dnů. Neobešlo se to bohužel bez zmatků, které jsem si ale způsobil já sám: V té radosti, že tuto kartu snad jako jediní v Evropě mají na skladěm, jsem objednal špatnou verzi (Pro), která je velmi ořezaná. Chyba se však brzy vyjasnila. Karta mi nakonec přišla i s poštovným na cca 60 Euro, což je sice cena jistě vysoká, ale pořád je to méně než 107 dolarů. Navíc jsem s tímto obchodem měl dobré zkušenosti z minulosti, kdy jsem si od nich koupil Slot1 kartu pro DS.



Jaké jsou tedy mé dosavadní zkušenosti s M3 Perfect? Nejdříve pozitiva:

1. Karta skvěle sedí do Micra. Nepřečuhuje. Plast je sice průhledně modrý, ale příliš to neruší celkový estetický dojem. Jako paměťové médium slouží MiniSD. Zasunuje se do "zacvakávacího" slotu, takže nehrozí náhodné vypadnutí. Navíc se MiniSD zasunuje zepředu, takže se při tom M3 nemusí vůbec z GBA vytahovat.

2. Zatím VŠECHNO, co jsem do M3 nahrál, se bez problémů spustilo!

3. Pakliže nestojíte při hraní o dodatečné funkce (real-time save, reset a quit), tak stačí romku prostě a jednoduše nakopírovat na MiniSD do jakéhokoliv adresáře. Podmínkou je jen to, že do GAMESAVE adresáře musíte vytvořit soubor pro save se stejným názvem, ale s příponou .DAT. Tento soubor může být klidně o nulové délce.

4. M3 umožňuje romky napatchovat a tím přidat možnost vyvolání speciálního menu kdykoliv v průběhu hraní. Z tohoto menu je pak možno uložit stav hry (asi se uloží celý image RAM a stav portů), případně hru resetnou nebo se vrátit do menu M3. K napatchování slouží dodávaný jednoduchý program pod Win32.

5. M3 má dost velkou SRAM pamět, takže se do ní vlezou všechny existující hry. Nemusí se tedy jako u jiných karet flashovat do pomalých NOR pamětí (jako například u EZ-Flash IV/V karet). Zavedení do SRAM je "standardně" rychlé.

6. M3 umožňuje mít libovolný počet save souborů k dané hře. Před spuštěním si lze zvolit, který save soubor se použije.

7. M3 má navíc přehrávání videa, hudby a zobrazování textu. (Což ale asi nevyužiju.)

8. Karta umí pracovat i pod DSkem. Spouští DS romky, přehrává filmy, hudbu a poskytuje další funkce. K tomu je ovšem nutno mít ve slot1 Passme kartu a nebo kartu, která funkci Passme podporuje. Já mám ale M3 jen pro použití v GBA, takže mě její schopnosti pod DSkem nezajímají.



No a teď k nějakým nedostatkům. Naštěstí jich není mnoho a snad ani nejsou příliš významné.

1. Menu je v porovnání se Slot1 kartami na DSku docela pomalé. Při zmáčknutí tlačítka a přechodu ze souboru na souboru je cítit znatelná prodleva.

2. M3 má sice skinovatelné GUI, ale na Webu se mi nepodařilo už žádné solidní najít. Základní, které je součástí firmware, není příliš hezké. Podařilo se mi zatím najít jen jednu velmi neintuitivní utilitu na vytváření vlastních skinů. Umí jen skombinovat BMP obrázky a jeden textový INI soubor do výsledného binárního skinu.

3. Pro real-time-save je nutné romku nejdřív prohnat dodávaným patcherem. Ten je docela pomalý a nevypadá nijak hezky. Není k němu pořádná dokumentace. Navíc k některým evidentně zásadním věcem zcela chybí vysvětlení. Jedná se zejména o způsob patchování. Na výběr jsou možnosti "Soft patch", "Hardware 1" a "Hardware 2". Bez vysvětlení.

4. Bohužel se mi zatím u některých her nepodařilo real-time-save rozjet. Jednalo se vždy o hry, které nebyly tzv. "clean-dump" - měly na začátku cracktro. Podezírám patcher, že právě kvůli cracrtru romku při patchování zvoral. Je možné, že patchování se děje pomocí databáze všech realeasů (jsou uloženy v adresáři společně s patcherem) a tato databáze funguje jen s clean-dump romkami. To se mi částečně potvrdilo, když jsem RTS rozjel na stejné hře ale bez cracktra.

5. Bohužel ani tak RTS není vždy zcela bez problémů a funční. Zatím jsem vypozoroval, že hodně záleží v jakém okamžiku hry k uložení dojde. Někdy se po zpětném načtení nezobrazily sprajty, někdy se na displeji nezobrazilo už vůbec nic (hudba ale stále hrála). Na stejný problém jsem ale mimochodem narazil i u své slot1 karty CycloDS. Ta také umožňuje real-time-save ale s některými hrami to v některých lokacích nefungovalo. A to obdobným způsobem jako u M3.

6. To, že se M3 načítá romky do PSRAM, je tak trochu dvojsečná zbraň. Načítání je sice rychlé v porovnání s flashováním do ROM paměti. Ovšem na druhou stranu, když si něco často hraného dáte na jiných kartách do NOR paměti, máte to pak do GBA zavedené v okamžiku. U M3 vždy před hraním musíte pár vteřin počkat. Řekněme, že v nejhoršímu případě u 32MB her tak asi do cca 10 vteřin.

7. Dodávaná patchovací utilita a firmware karty sice procházejí nepravidelnými aktualizacemi, ty se ale týkají jen funkčnosti pod DSkem. Funkcemi pod GBA se už asi nikdo nezabývá. Je to pochopitelné. GBA knihovna her je zřejmě už uzavřená (nic nového v podstatě nevychází) a GBA samotná je už z komerčního hlediska mrtvou platformou.



Co tedy říct závěrem o M3 MiniSD Perfect?
Myslím si, že jednoznačným kladem je 100% kompatibilita a nulové zpomalování jakýchkoliv her na GBA. Možnost mít RTS (i když ne vždy úplně spolehlivé) je jen hezká třešnička na dortu. A to si myslím, že jednoznačně zastiňuje i výše uvedené nedostatky.

Snad mi ještě z DX přijde EZ-Flash IV. Rozhodně bych ji chtěl vyzkoušet a porovnat s M3. EZ-Flash IV má papírově spíše jen nevýhody oproti M3. Zajímavou funkcí je ale možnost (a vlastně i někdy nutnost) nahrát romky do NOR paměti. Načtení je potom velmi rychlé, což je jistě příjemné při častém hraní určitého vybraného titulu. Na druhou stranu je ale třeba všechny romky patchovat dodávanou utilitou a karta nemá žádné dodatečné funkce jako RTS, in-game menu apod.

Zajímavé rozuzléní měla též má anabáze s výměnnými kryty. Jak jsem už minule uvedl, tak je velmi těžké nějaké náhradní kryty vůbec sehnat. Tím spíše mít možnost si vybrat požadovanou barvu.
Nakonec jsem za velký peníz zakoupil dva originální kryty (černý a stříbrný) přímo u amerického Nintenda. Tyto kryty mne nakonec i s poštovným přišly na šílených 600 korun. A to přijdou až tak za měsíc!

Náhodou jsem pak ale narazil na německém Ebay na dva neoriginální kryty. Černý a světle růžový. Zakoupil jsem je (s poštovným) za 300 korun a za tři dny mi přišly. Škoda že jsem na ně nenarazil dřív. Mohl jsem si odpustit koupi těch drahých originálních.



Též zakoupené kožené pouzdro není tak úplně podle mých představ. Bohužel prodejce na anglické Ebay poskytl jen jediný záběr na výrobek - ze předu. A tak nebylo vidět, že pouzdro ve skutečnosti nemá pevné kožené boky, ale pouze gumové pružné manžety. Lépe je to patrné na fotkách. Důsledkem toho není Micro kryté z boku a myslím si, že dovnitř pouzdra může snáze proniknout prach. Asi mi tedy nezbude nic jiného než vzít do ruky jehlu a pevnou nit a zkusit si pouzdro nějak upravit.

Na poslední fotce je snad i patrné, jak drobné ve skutečnosti Micro je. Celé se mi schová do dlaně. Navíc si troufám napsat, že je velmi elegantní. Přez celkové malé rozměry ale paradoxně má mnohem lepší ovládání než DS. Na křížovém ovladači se mnohem lépe drží diagonální směry a "shoulder" tlačítka L a R jsou větší a lépe dosažitelné i pro hráče s delšími prsty.

Mé stávající hodnocení zakoupeného Gameboy Micro i se všemi doplňky je osm hvězdiček z deseti ;-)