Gameboy Micro podruhé

Jaký je aktuální stav mého "boje o Micro"? V posledním příspěvku jsem lamentování ukončil tím, že čekám než mi pro Micro přijdou potřebné komponenty.
No a dnes mohu s hrdostí napsat, že po čtrnácti dnech (a po čtyřech týdnech od prvotního nápadu) mám už vše potřebné k tomu, abych mohl nerušeně hrát na mém novém kapesním handheldu.

Konečně přišlo vše potřebné. Mám USB nabíjecí kabel (s Micrem jsem nekoupil nabíječku, protože ji předchozí majitel neměl), mám malý elegantní kožený obal (dodaný obal byl naprosto k smíchu), mám nové výměnné kryty (původní byl už hodně poškrábaný) a hlavně mám flash-kartu pro přehrávání záloh!



V předchozím příspěvku jsem uvedl, že jsem si na Dealextreme objednal kartu EZ-Flash IV. Taky jsem uvedl, jak je už v roce 2009 velmi obtížné sehnat solidní flash-kartu pro GBA. Nintendo DS vše převálcovalo, o GBA už není takový zájem, a tak už ani čínští(?) výrobci nedělají flash karty.
EZ-Flash IV jsem si tedy objednal, ale bohužel stále na ní čekám. Už už se zdálo, že mi ji pošlou, ale opět se na stránkách obchodu objevila informace o nedostupnosti této karty, a tak mi nezbývalo nic jiného než čekat a čekat. S nejistým koncem.

Na druhou stranu mi toto čekání umožnilo zase se trochu porozhlídnout po internetu a
najít případnou alternativu. Jak jsem už uvedl: Asi jediná ještě dostupná solidní karta je M3 MiniSD Perfect, která je sice podle specifikací a recenzí skvělá, ale je také velmi drahá. Naštěstí jsem ale objevil jeden švédský obchod, který tuto kartu měl stále ještě na skladě a to za lepší cenu než 107 dolarů, za kterou tuto kartu nabízely dva (jediné objevené) americké shopy.
Nelenil jsem a kartu jsem ihned zakoupil!

K mému nadšení mi přišla za pět dnů. Neobešlo se to bohužel bez zmatků, které jsem si ale způsobil já sám: V té radosti, že tuto kartu snad jako jediní v Evropě mají na skladěm, jsem objednal špatnou verzi (Pro), která je velmi ořezaná. Chyba se však brzy vyjasnila. Karta mi nakonec přišla i s poštovným na cca 60 Euro, což je sice cena jistě vysoká, ale pořád je to méně než 107 dolarů. Navíc jsem s tímto obchodem měl dobré zkušenosti z minulosti, kdy jsem si od nich koupil Slot1 kartu pro DS.



Jaké jsou tedy mé dosavadní zkušenosti s M3 Perfect? Nejdříve pozitiva:

1. Karta skvěle sedí do Micra. Nepřečuhuje. Plast je sice průhledně modrý, ale příliš to neruší celkový estetický dojem. Jako paměťové médium slouží MiniSD. Zasunuje se do "zacvakávacího" slotu, takže nehrozí náhodné vypadnutí. Navíc se MiniSD zasunuje zepředu, takže se při tom M3 nemusí vůbec z GBA vytahovat.

2. Zatím VŠECHNO, co jsem do M3 nahrál, se bez problémů spustilo!

3. Pakliže nestojíte při hraní o dodatečné funkce (real-time save, reset a quit), tak stačí romku prostě a jednoduše nakopírovat na MiniSD do jakéhokoliv adresáře. Podmínkou je jen to, že do GAMESAVE adresáře musíte vytvořit soubor pro save se stejným názvem, ale s příponou .DAT. Tento soubor může být klidně o nulové délce.

4. M3 umožňuje romky napatchovat a tím přidat možnost vyvolání speciálního menu kdykoliv v průběhu hraní. Z tohoto menu je pak možno uložit stav hry (asi se uloží celý image RAM a stav portů), případně hru resetnou nebo se vrátit do menu M3. K napatchování slouží dodávaný jednoduchý program pod Win32.

5. M3 má dost velkou SRAM pamět, takže se do ní vlezou všechny existující hry. Nemusí se tedy jako u jiných karet flashovat do pomalých NOR pamětí (jako například u EZ-Flash IV/V karet). Zavedení do SRAM je "standardně" rychlé.

6. M3 umožňuje mít libovolný počet save souborů k dané hře. Před spuštěním si lze zvolit, který save soubor se použije.

7. M3 má navíc přehrávání videa, hudby a zobrazování textu. (Což ale asi nevyužiju.)

8. Karta umí pracovat i pod DSkem. Spouští DS romky, přehrává filmy, hudbu a poskytuje další funkce. K tomu je ovšem nutno mít ve slot1 Passme kartu a nebo kartu, která funkci Passme podporuje. Já mám ale M3 jen pro použití v GBA, takže mě její schopnosti pod DSkem nezajímají.



No a teď k nějakým nedostatkům. Naštěstí jich není mnoho a snad ani nejsou příliš významné.

1. Menu je v porovnání se Slot1 kartami na DSku docela pomalé. Při zmáčknutí tlačítka a přechodu ze souboru na souboru je cítit znatelná prodleva.

2. M3 má sice skinovatelné GUI, ale na Webu se mi nepodařilo už žádné solidní najít. Základní, které je součástí firmware, není příliš hezké. Podařilo se mi zatím najít jen jednu velmi neintuitivní utilitu na vytváření vlastních skinů. Umí jen skombinovat BMP obrázky a jeden textový INI soubor do výsledného binárního skinu.

3. Pro real-time-save je nutné romku nejdřív prohnat dodávaným patcherem. Ten je docela pomalý a nevypadá nijak hezky. Není k němu pořádná dokumentace. Navíc k některým evidentně zásadním věcem zcela chybí vysvětlení. Jedná se zejména o způsob patchování. Na výběr jsou možnosti "Soft patch", "Hardware 1" a "Hardware 2". Bez vysvětlení.

4. Bohužel se mi zatím u některých her nepodařilo real-time-save rozjet. Jednalo se vždy o hry, které nebyly tzv. "clean-dump" - měly na začátku cracktro. Podezírám patcher, že právě kvůli cracrtru romku při patchování zvoral. Je možné, že patchování se děje pomocí databáze všech realeasů (jsou uloženy v adresáři společně s patcherem) a tato databáze funguje jen s clean-dump romkami. To se mi částečně potvrdilo, když jsem RTS rozjel na stejné hře ale bez cracktra.

5. Bohužel ani tak RTS není vždy zcela bez problémů a funční. Zatím jsem vypozoroval, že hodně záleží v jakém okamžiku hry k uložení dojde. Někdy se po zpětném načtení nezobrazily sprajty, někdy se na displeji nezobrazilo už vůbec nic (hudba ale stále hrála). Na stejný problém jsem ale mimochodem narazil i u své slot1 karty CycloDS. Ta také umožňuje real-time-save ale s některými hrami to v některých lokacích nefungovalo. A to obdobným způsobem jako u M3.

6. To, že se M3 načítá romky do PSRAM, je tak trochu dvojsečná zbraň. Načítání je sice rychlé v porovnání s flashováním do ROM paměti. Ovšem na druhou stranu, když si něco často hraného dáte na jiných kartách do NOR paměti, máte to pak do GBA zavedené v okamžiku. U M3 vždy před hraním musíte pár vteřin počkat. Řekněme, že v nejhoršímu případě u 32MB her tak asi do cca 10 vteřin.

7. Dodávaná patchovací utilita a firmware karty sice procházejí nepravidelnými aktualizacemi, ty se ale týkají jen funkčnosti pod DSkem. Funkcemi pod GBA se už asi nikdo nezabývá. Je to pochopitelné. GBA knihovna her je zřejmě už uzavřená (nic nového v podstatě nevychází) a GBA samotná je už z komerčního hlediska mrtvou platformou.



Co tedy říct závěrem o M3 MiniSD Perfect?
Myslím si, že jednoznačným kladem je 100% kompatibilita a nulové zpomalování jakýchkoliv her na GBA. Možnost mít RTS (i když ne vždy úplně spolehlivé) je jen hezká třešnička na dortu. A to si myslím, že jednoznačně zastiňuje i výše uvedené nedostatky.

Snad mi ještě z DX přijde EZ-Flash IV. Rozhodně bych ji chtěl vyzkoušet a porovnat s M3. EZ-Flash IV má papírově spíše jen nevýhody oproti M3. Zajímavou funkcí je ale možnost (a vlastně i někdy nutnost) nahrát romky do NOR paměti. Načtení je potom velmi rychlé, což je jistě příjemné při častém hraní určitého vybraného titulu. Na druhou stranu je ale třeba všechny romky patchovat dodávanou utilitou a karta nemá žádné dodatečné funkce jako RTS, in-game menu apod.

Zajímavé rozuzléní měla též má anabáze s výměnnými kryty. Jak jsem už minule uvedl, tak je velmi těžké nějaké náhradní kryty vůbec sehnat. Tím spíše mít možnost si vybrat požadovanou barvu.
Nakonec jsem za velký peníz zakoupil dva originální kryty (černý a stříbrný) přímo u amerického Nintenda. Tyto kryty mne nakonec i s poštovným přišly na šílených 600 korun. A to přijdou až tak za měsíc!

Náhodou jsem pak ale narazil na německém Ebay na dva neoriginální kryty. Černý a světle růžový. Zakoupil jsem je (s poštovným) za 300 korun a za tři dny mi přišly. Škoda že jsem na ně nenarazil dřív. Mohl jsem si odpustit koupi těch drahých originálních.



Též zakoupené kožené pouzdro není tak úplně podle mých představ. Bohužel prodejce na anglické Ebay poskytl jen jediný záběr na výrobek - ze předu. A tak nebylo vidět, že pouzdro ve skutečnosti nemá pevné kožené boky, ale pouze gumové pružné manžety. Lépe je to patrné na fotkách. Důsledkem toho není Micro kryté z boku a myslím si, že dovnitř pouzdra může snáze proniknout prach. Asi mi tedy nezbude nic jiného než vzít do ruky jehlu a pevnou nit a zkusit si pouzdro nějak upravit.

Na poslední fotce je snad i patrné, jak drobné ve skutečnosti Micro je. Celé se mi schová do dlaně. Navíc si troufám napsat, že je velmi elegantní. Přez celkové malé rozměry ale paradoxně má mnohem lepší ovládání než DS. Na křížovém ovladači se mnohem lépe drží diagonální směry a "shoulder" tlačítka L a R jsou větší a lépe dosažitelné i pro hráče s delšími prsty.

Mé stávající hodnocení zakoupeného Gameboy Micro i se všemi doplňky je osm hvězdiček z deseti ;-)

Nové hry pro DS/Wii na rok 2009

Tak mi to nedá, abych si tu neokomentoval nedávno vydaný release-list her pro rok 2009 (k nahlednutí třeba tady).

Letmým nahlednutím do seznamu připravovaných her pro Wii na tento rok (no spíše bych podle datumů řekl, že jen na tento půlrok) mám sto chutí rychle dohrát těch pár zajímavých titulů, které vyšly před více než rokem, a Wii urychleně prodat.
Ze seznamu je jasně patrné že Nintendo a ostatní vydavatelé naprosto rezignovali na vytváření náročnějších titulů pro "zkušené" (nesnáším pojmenování "hard-core") hráče.
Tento rok se na nás totiž přiřítí další vlna béčkových všechno-párty her, dětských licencovaných titulů, které jsou součástí různých "Imagine"-franchise značek, několik převařovaných Sims a MySims her, mnoho hudebník her, několik multiplatformních předělávek (určitě identických s PS2) a tři simulace boxu. To se jako všichni najednou rozhodli, že box je pro Wiimote to pravé?!
A Nintendo samotné se rozhodlo po pěti letech vydat znovu své staré hry a pumpnout tak své příznivce o další dolary: Pikmin a Tennis. Proč tam proboha aspoň není Metroid Prime?!

Z toho množství volovin trochu vyčuhují jen tyto tituly:

1. MotoGP. Motorky na Wii ještě asi nejsou. Ale je jasně, že půjde jen o nějaký port z PS2.

2. Overlord: Dark Legend. Předpokládám, že ale půjde jen o port už starší hry z PC.

3. Indiana Jones and the Staff of Kings. Ale je to multiplatformní, takže lepší to s největší pravděpodobností bude hrát na XBOX360 nebo PS3. Na Wii ale údajně má hra obsahovat jako bonus adventuru Fate of Atlantis. Nemýlím se?

4. Klonoa. Předělávka z PS2, ale aspoň trochu vylepšili vzhled. Jen doufám, že nás autoři nebudou nutit máchat Wiimotem!

5. V podstatě se pochlapila jen Sega. Kdo by to do ní před pár lety řekl? Při té bídě kolem nám servíruje Virtual Tennis, The Conduit (konečně snad pořádné FPS, pro které je Wiimote jak stavěné!) a Let's Tap. A to tam v seznamu z nějakého důvodu chybí očekávaná hra MadWorld. Že by vyšla až na vánoce?

6. Nintendo se zmohlo z nových titulů prakticky jen na Punch-Out!!! Box. Remake staré hry z osmibitového NESu. No budiž. Když to bude zábavné, tak proč ne.

A teď k Nintendu DS.
Tady je situace o poznání lepší. Sice to není až tak velká sláva a nějaký pořádný titul tu taky chybí, ale rozhodně to vhledem k ambicím této platformy vypadá mnohem "hratelněji".
Samozřejmě i tady se objevují převařené značky, různé multiplatformí předělávky a hlavně záplava frenchise dětských pitomostí. Ale dá se skrz tu džungli kravin objevit světélko dobré hratelnosti.
Vyzdvihl bych tyto tituly:

1. Tak zejmnéna vydavatel Atlus poctivě na americký a evropský trh přináší lokalizované zajímavé japonské hry. Tokyo Beat Down by měla být poctivá rubačka. Steal Princess je zajímavě vypadající 3D plošinovka s RPG prvky. Knights in the Nightmare je atraktivní SRPG. A další RPG Devil Survivor také vypadá velmi hezky. A možná že překvapí i další tituly tohoto vydavatele.

2. EA uvede velmi (ale velmi!) zajímavý mix mezi hopsačkou a logickým rychlíkem: Henry Hatsworth in the Puzzling Adventure. Kdo by to do EA řekl?

3. Nintendo uvede dlouho očekaváný blockbuster Rhythm Heaven (v japonsku už půl roku prodávané pod názvem Rhythm Tengoku Gold). Čekalo se, že to bude hra, která se vydá u příležitosti uvedení DSi na západní trhy. Co se ale myslím nečekalo je, že se Nintendo po sedmi letech konečně rozhoupe a do angličtiny převede svoji skákačku Densetsu no Stafy! Tedy v angličtině pojmenované jako The Legendary Starfy. O co jde? Je to hra, kterou už léta vyvíjí neviditelné studio TOSE. Zatím bylo vytvořeno pět dílů (první na GBA v roce 2002). Je to arkádovka připodobnitelná ke Kirbymu, ve které hlavní roli hraje malá roztomilá mořská hvezdice. Jelikož se hra po většinu času odehrává ve vodě, hráč se pohybuje všemi směry. Na souši však skáče. Hra má krásnou kreslenou (i když dětsky barevnou) grafiku a pro příznivce Maria nebo Kirbyho je to povinnost. Na DSku v Japonsku zatím vyšly dva díly a zatím se neví, jestli je pro americký trh připravena čtyřka nebo pětka.

4. PopCap Games přinesou údajně "ultimativní" verzi jejich Poggle.

5. Rockstar vydá GTA: Chinatown Wars. Ale to se vědělo. Což ale nijak nesnižuje očekávaní :-)

Co dodat? Snad je to tím, že na DSko se neočekávají žádné bombastické hry a nebo prostě tím, že se tak nějak už počítá s tím, že toto je poslední rok aktivní existence DSka. Každopádně na DSko vychází a zřejmě i stále bude vycházet větší množství zajímavých her než na vlajkovou loď Nintenda - na Nintendo Wii. Je to vlastně smutné.

Já vím, že nejde o kvantitu ale o kvalitu. Ale to herní sucho na Wii by nyní už položilo kdejakého výrobce konzolí. Bohužel Nintendo je drženo nad vodou právě těmi party-pitomostmi a dětskými hříčkami. Legenda o Zeldě vyšla před lety jediná (a to ještě nejde o titul pro Wii), Super Mario Galaxy už je rok a půl starý a za minulý rok vyšly jen dvě tři skutečně pořádné hry, na které se dá s hrdostí pohlédnout. Chápu že herní pecky nemůžou vycházet každý měsíc, ale na tento rok nebyla ohlášena jediný (JEDINÁ) velká hra! Co myslím tím "velká"? Tak třeba produkčně něco jako Zelda, Metroid, Mario, Final Fantasy, ... Myslím produkčně, ne herně! Prostě něco, za čím jde vidět usílí solidního týmu lidí. Hru s příběhem a hloubkou. Ne přiblblé hříčky ve kterých se máchá Wiimotem nebo dupe na WiiFit. I když to, bohužel, Nintendu přináší obrovské zisky.

Zatímco vyvojáří evidentně ždímají z DSka maximum, tak hry na Wii i po třech letech od uvedené na trh stále vypadají jako z Gamecube nebo PS2. A to ještě v tom lepším případě. Je zcela evidetní, že celou Wii platformu drží nad vodou jen patentované ovladání Wiimote a Nunchaku, s nezanedbatelným přispěním Balance boardu. Bez nich by Wii nemělo v konkurenci PS3 a XBOX360 šanci, nemělo by co nabídnout. Koneckonců už teď nemá co nabídnout náročnějším hráčům.

Mrzí mne, že ve vydaném seznamu pro DS chybí několik očekávaných titulů:
Tak zejmnéna třetí díl RPG s Mariem a Luigim! Těším se na tuhle hru jak malý Váňa a v Japonsku už při tom vyšla!
Zcela zde chybí hry od Square Enix!
A také zde bohužel chybí pokračovaní Ace Attorney od Capcomu, nebo alespoň spin-off s Edgeworthem. Tak se obávám, že buďto se ho dočkáme až na vánoce nebo až příští rok :-(

Gameboy Micro

Tak jsem neodolal a po několika měsících uvažování jsem se přece jen nakonec rozhodl pořídit si na Ebay tento krásný handheld. Gameboy Micro. Zatím poslední inkarnace této slavné značky od Nintenda. Jedná se o poslední facelit fenomenálně úspěšného Gameboy Advance. Slůvko "Advance" však už z oficiálního názvu zmizelo.



Je to zajímavý handheld. Vznikl asi jako snaha ještě na poslední chvíli vytřískat z veleúspěšné značky nějaké ty dolary. Na trh byl totiž uveden až v době, kdy se Nintendo už plně věnovalo propagování následovníka - Nintenda DS. Zřejmě i to stálo za tím, že Micro už byl prehlížený handheld a nad jeho přece jen slabým výkonem (v porovnání s PSP ale i s DS) už všichni ohrnovali nos. Micro se začalo prodávat někdy před třemi lety a asi hned po roce zkončila jeho produkce. Dneska je už nemožné koupit nový kus v kamenném obchodě. Něco se ještě dá sehnat z výprodejů na internetu, ale většina se prodává jako použitá nebo starší (ale zabalená) na aukcích a v inzerátech.

Micro mě zaujalo několika vlastnostmi, které ho činí doteď jedinečným handheldem a troufám si říct, že má stále co nabídnou a v některých parametrech je zatíím nepřekonané.

Tak především je Micro asi nejmenším přenosným herním zařízením, které je k mání! S dostatečnou skladbou her, podotýkám. Svými rozměry se báječně vleze do každé kapsy. Je skladné, je lehké a hraní je díky cartridge rychle k dispozici. Je též relativně velmi odolné. Sice se přední kryt snadno poškrábe, ale skutečný displej se skrývá až pod ním a navíc je kryt snadno vyměnitelný. Hráč se tak nemusí stresovat z poškrábání a v klidu Micro nosit i v umolousané kapse. Jen ten kryt si pak musí čas od času vyměnit.

Na Micro je k dispozici knihovna obrovského množství her. Vždyť je to GBA! Hry jsou všech možných žánrů a vzhledem ke své velikosti a k hardwareovým schopnostem GBA jsou to mnohdy překrásné hry. Kam se na ně hrabou stávájící hry na mobilech! I když mělo GBA na dnešní poměry velmi malé rozlišení displeje (jen 192 sloupců) vypadá obraz na Micru skvěle, což je dáno jednak tím, že Micro má ze všech verzí GBA nejkvalitnější podsvícení a jednak tím, že displej je velmi malý.

Vhledově se Micro náramně povedlo a osobně si myslím, že je to nejkrásnější handheld vůbec. Sony PSP i Nintendo DS vedle Micra vypadaji jako neskladné cihly. Micro je jako šperk. Každý si může vybrat barvu, která mu nejvíc sedí. Vyráběly se varianty: stříbrná, černá, modrá, zelená, růžová a speciální edice (například jako Famicom ovladač, nebo červená Mother3 edice a podobně). Navíc si díky výměnným krytům můžete "namíchat" různé barevné kombinace.

No a teď k nevýhodám tohoto systému.

No, není jich mnoho. Nedostatky jsou z mého pohledu spíše důsledkem toho, že se Micro už nevyrábí, Nintendo ho už nepropaguje a že trh záhy ovládlo Nintendo DS, které je navíc s GBA kompatibilní.
Důsledkem toho je třeba velmi těžké sehnat výměnné přední kryty. Nintendo je v Evropě nikdy oficiálně neprodávalo a neoficiální výrobci je přestali vyrábět. A skladové zásoby jsou zřejmě už taky vyprodané. Nakonec jsem musel objednat dva kryty přímo z on-line obchodu amerického Nintenda. Kryty jsem si musel nechat poslat přez prostředníka. Cena byla.... strašná. Cenu dvou krytů tak poštovné ztrojnásobilo!

Dalším problémem je sehnat pro Micro flash-kartu. Já vím, že ceny GBA her jsou teď nízké, ale není nad ten komfort moci si na flash-kartu nahrát svoji vlastní sbírku nejoblíbenějších her a ty pak postupně dle chuti hrát. Hodně zajímavých her se totiž shání už dost těžko a nebo se na ně musí dlouho čekat (než se objeví na aukci, nebo než přijdou poštou).
Ovšem koupit flash-kartu, která by byla dobrá a hodila se pro GBA je dnes už docela problém. Tím spíš, když za to člověk nechce moc utrácet.

Bedlivým zkoumáním internetu jsem došel k těmto poznatkům:

1. Flash-karty z vrcholné éry GBA se už nedají v obchodech koupit. Ani v aukcích a inzerátech se nevyskytují. A když ano, tak velmi velmi sporadicky a je v podstatě nutné je bedlivě "lovit" dlouhé měsíce.

2. Na internetu se dají sehnat jen tyto tři smysluplné karty (tedy karty se solidní podporou a spolehlivostí): Supercard, EZ-Flash IV a M3 Perfect.

3. Na internetu se vyskytují i novější karty, které jsou stále v produkci. Ty však jsou už určeny pro DS (nebo DS Lite) a pro GBA se nehodí.

4. Nejlepší z dostupných karet je M3 Perfect ale je velmí (VELMI) drahá. Cenu pod 72 dolarů se mi nepodařilo najít. S poštovným pak cena vychází přez 100 dolarů! Navíc pro Micro je vhodná jen varianta M3 Mini SD Perfect (kvůli velikosti cartridge, aby karta nepřečuhovala).

5. Solidní karta s dobrou spolehlivostí, kompatibilitou, cenou a dostupností je už asi jen EZ-Flash IV.

Nakonec jsem si z Dealextreme objednal tu EZ-Flash IV. Je za solidní cenu a její kompatibilita je údajně stoprocentní. Bohužel i tak se její cena blíží k pořizovací cené mého Micra.

Další pihou na kráse mého Micra je fakt, že jsem za co možná nejmenší peníz pořídil jen růžovou verzi. Ne že by růžová byla nějak škaredá, ale více se mi líbí stříbrná verze. Bohužel asi i ostatním zájemcům, protože cena stříbrných na anglickém Ebay neklesla pod 45 liber. S poštovným by pak mrňous vyšel hodně přez 1500 korun. A to jsem už nechtěl. Takhle mě moje růžové Micro vyšlo i s poštovným na 1100,-. Bohužel bez nabíječky, ale zato s pytlíkem, poutkem, nabíječkou do auta a ochrannou fólií - všechno mimochodem úplně nanic. Naštěstí už mám objednaný k nabíjení USB káblík, který bych si koupil tak jako tak.



Nevadí. Růžová je taky hezká. Horší ale je, že prodejce poněkud zalhal a neuvedl, že přední kryt má jeden velmi nehezký škrábanec, který je tak hluboký, že láme světlo a jde tedy při hraní vidět. Když jsem mu o tom napsal, hájil se tím, že v inzerátu uvedl "minor scratches which do not affect gameplay". No, mám na to jiný názor.
Ale čert s tím. Snad mi přijdou ty nové přední kryty z ameriky.

Jak jde vidět, tak k původní ceně se mi postupně nabalily další výdaje, takže se celková cena vyšplhala ke dvěma a půl tisícům. Ovšem mnoho z těchto výdajů bych měl i kdybych koupil Micro v jiné barevné variantě, s jinou výbavou a v jiné kvalitě.
Takhle by mi nakonec měly poštou přijít tyto věci, které bych si stejně objednal tak jako tak:

- EZ-Flash IV s 1GB MicroSD paměťovkou
- Hezké malé kožené pouzdro
- USB nabíjecí kabel
- Dva náhradní výměnné přední kryty (stříbrný a černý)

Kdybych Micro koupil v jiné (ale dražší) aukci s lepší výbavou, tak bych možná nemusel kupovat ten nabíjecí káblík a pouzdro. Ty mně ale dohromady stály "jen" tři stovky.

P.S.: Tady je video, kde jde vidět vybalování stejného růžového Micra.

P.P.S.: V mnoha aukcích se s Micrem prodávají i hry. Ty ale z mého pohledu jen zbytečně zvyšují cenu. Tím spíše, že jsou to mnohdy hry o pochybné kvalitě.

Boj v soudní síni

Tak jsem po dlouhé době zase dohrál nějakou hru. A jako tradičně opět na Nintendu DS. Nějak mi hry z této platformy přirostly k srdci a stojím-li před otázkou, kde začít něco hrát (zda na DS, PSP, GBA, Wii nebo na GC), tak většinou šáhnu po DS.

Abych byl ale na začátku trochu přesnější: Dohrál jsem další hru z celé jedné série.
Jednalo se o "Phoenix Wright: Ace Attorney - Justice for All". Je to druhý díl celkově (momentálně) čtyřdílné série obvykle označované jako "Ace Attorney".

Jedná se o adventury z právnického prostředí. Hlavní postavou je obhájce, jehož pochopitelným úkolem je vysekat klienta z nějakého maléru. Hra je z 90% postavena na dialozích a čtení obrovského (skutečně OBROVSKÉHo) množství textu. Zbytek herní náplně tvoří omezená interakce s okolím a s předměty nalezenými na místě činu. Takhle napsané to nevypadá moc lákavě. Naštěstí všechny hry série maji tak fantastické příběhy a detektivní zápletky, že si záhy vydobily kultovní postavení mezi fanoušky GBA a DS.



První tři hry série (viz. stránky na Wikipedii) totiž původně vyšly už pro GameBoy Advance. A to pouze a výhradně v japonštině. Naštěstí někdo v Capcomu dostal ten úžasný nápad udělat předělávku pro nový handheld od Nintenda a to dokonce i v anglické verzi! Takže si tuhle detektivní ságu může zahrát i člověk neznalý japonštiny.

Historie předělávek této série pro DS je ale zajímavá už sama o sobě. Tak například nejdříve se pochopitelně objevila DS verze prvního dílu pojmenovaného jednoduše "Phoenix Wright: Ace Attorney". Ale nešlo jen tak o prostou předělávku. Krom toho, že hra pro DS dostala z pochopitelných důvodu možnost ovládání přez touchscreen, a že využívala mikrofon, nabízela i bonusovou pátou epizodu, která se na GBA vůbec nevyskytovala. A navíc se v rámci ní objevily i zcela nové herní mechanizmy (ohledávání předmětu ve 3D pohledu, hledání otisků prstů). Podle Capcomu se jednalo o jakousi upoutávku na to, co přinese budoucí v té době už připravovaný díl této série.

Na ten si ale hráči museli počkat dlouhé tři roky. Jednalo se už o zcela DS-exkluzivní díl "Apollo Justice: Ace Attorney". Jak už název napovídá, tak v tomto díle už hrajete za zcela nového hlavního hrdinu Apolla Justice. Jenomže před tímto dílem na DS vyšly i zbylé dva z GBA: "Phoenix Wright: Ace Attorney - Justice for All" a "Phoenix Wright: Ace Attorney - Trials and Tribulations". Přičemž ale ten druhý zmiňovaný byl v Evropě paradoxně vydán až po čtvrtém díle. Udajně kvůli nějakým problémům s překladem. Prostě zmatek nad zmatek. Každopádně tyto dva díly jsou už "jen" přímými předělávkami z GBA, bez dodatečného obsahu exkluzivního pro DS. Ne že by to ale nějak moc vadilo.

Všechny čtyři hry sdílejí mnoho podobných prvků. Tak jednak se v ních objevují stejné postavy. Tedy alespoň ty hlavní. Často se ale hráč setká i s nějakou vedlejší postavou z předchozího dílu.

Každá hra je složena z několika (obvykle čtyř) epizod. Každá epizoda je jeden soudní (detektivní) případ. Často ale, zejména v pozdějčích fázích hry, jsou případy nějak spolu spjaté - často sdílí stejné postavy a často se případ nějak odkazuje na předcházející děj. Je to i tím, že v celé hře se nějakým způsobem kontinuálně budují charaktery postav. Ať už hlavního protagonisty, nebo lidí, se kterými musíte spolupracovat (státní zástupce, policisté, svědci). Samozřejmě to také tvůrcům umožnilo recyklovat grafiku. A tak se napříč případy ale i hrami setkáváme, bohužel, se stále stejnými animacemi a grafickým ztvárněním klíčových postav.

Herní mechanizmus je u celé série prostinký. Každá epizoda se skládá z následujících fází: - otevření případu (seznámení se s událostí), - vyšetřování a sběr důkazů, - soudní jednání. Poslední dvě se pak v rámci epizody často několikrát opakují. Soudní pře totiž obvykle nedojde k rozhodnutí za jediný den. V tom případě se v rámci příběhu vracíte na místo činu nebo do jeho okolí a znovu se snažíte najít nějaké informace potřebné ke zdárnému zakončení případu.

Ve fázích, kdy vyšetřujete, hrajete z pohledu hlavního hrdiny (first person view). Hovoříte se svědky nebo obecně s lidmi, kteří mají nějaký vztah k případu. Popřípadě ohledáváte místo činu pomocí touchscreenu. Zde jde o obdobný postup jako u klasických point-and-click adventur. Pokud se dostane případ až před soud, tak vše už pozorujete z třetího pohledu a konečně tak máte možnost vidět hlavní postavu v celé její kráse. U soudu pak posloucháte výpovědi svědků a hledáte v nich rozpory, které demostrujete předkládáním důkazů.
A tyto dvě fáze se opakují až je případ zdárně vyřešen a váš klient je osvobozen.



V jednotlivých hrách série pak přibývají navíc některé dodatečné herní mechanizmy: ohledávání důkazů, hledání otisků prstů, porovnávání záznamů zvuku, sledování videozáznamů. V některých hrách musíte jako obhájce odstraňovat "psyche-locky" - což je vlastně "rozvázání jazyka" pomocí důkazů tak, aby svědek mluvil o něčem závažném pro vývoj případu. Ve čtvrté hře navíc musíte v některých pasážích velmi pečlivě sledovat pohyby svědků při výpovědích s tím, abyste odhalili jejich případné lhaní.

Celá hra se jako celek jeví spíše jako interaktivní román. Obsahuje velmi mnoho psaného textu. Vlastně čtením rozhovorů hráč stráví více jak 90% herního času. Dobrá znalost angličtiny je proto nutností, jinak těžko poznáte ve výpovědích rozpor nebo nějaký skrytý význam. Též grafická prezentace je velmi strohá a odpovídá spíše jen rozpohybované knížce. Vše je nakresleno komixovýcm odlehčeným stylem, s velkou nadsázkou. Animace jsou velmi jednoduché ale o to víc přehnané v gestech (svědci usvědčení ze lži se škrtí, omdlévají, řvou...). Vše je ale podané velmi vtipně a i přes závažnost všech kriminálních činů je ve hře všudypřítomna velká nadsázka. Hra krásně dává najevo, že zde nic není tak úplně myšleno vážně, a že prezentovaný soudní sytém má hodně (velmi hodně!) daleko k realnému - státní zástupce v soudní síni hraje na kytaru, zástupkyně má sadistický bičík, se kterým klidně šlehá i po soudci. Takovýmito momenty je hra prošpikovaná. Příběhy navíc zcela běžné používají i mystických (rozuměj duchařských) prvků: Tak třeba úplně v prvním případu vám zabijí krásnou nadřízenou, aby se v dalších příbězích (a hrách) zcela běžně objevoval její duch skrze její mladší sestru - spiritistické médium. Prostě z celé série čiší japonský designérský přístup, při kterém je vše podřízeno jedinému cíli - zábavnosti. Autoři se nezastaví před ničím a mají-li pocit, že něco bude komické, tak to tam dají. Přesto ale ctí logiku detektivního děje a rozhodně se nestane, že by hráč měl na konci případu pocit nějakého ošizení. Vše do sebe totiž velmi logicky a promyšleně zapadá.



Důležité však je, že se tahle hra nemůže brát moc vážně. Kdo k sérii přistupuje s touhou zahrát si něco ve stylu amerických detektivek, nějaké to CSI ze soudního prostředí, bude HODNĚ zklamán.

Byť je však forma velmi odlehčená, příběhy jsou naprosto úžasné. Je to totiž veskrze hard-core detektivka. Vraždy jsou přítomny v každém případu a jejich zápletka je jedním slovem úžasná. Ani jednou se mi nestalo (a to mluvím o zatím celkem 13 případech, které jsem hrál), že bych lehhce poznal pachatele nebo jeho motivy k vraždě. Vše bylo vždy dostatečně zamotané a napínavé až do samotného konce!

SPOILER!

Tak například ve druhé hře v poslední epizodě zjistíte, že to ve skutečnosti váš klient stojí v pozadí zločinu. Vy ho však nemůžete usvědčit, ačkoliv k tomu už máte prostředky, protože drží vaši přítelkyni jako rukojmí. Musíte tedy udělat něco, co ji zachrání, ale pokud možno skutečný vrah neujde zaslouženému trestu. Nemusím snad tady zmiňovat před jakým dilematem stojí váš hrdina, který poprvé ve své kariéře obhájce musí svého klienta ve skutečnosti usvědčit z vraždy!

A v posledním případě čtvrté hry se dokonce putuje časem. Sbíráte důkazy jak v současnosti tak i v minulosti. A navíc se náhle propletou dohromady postavy z předcházejících epizod. Scénáristicky je to bravůrní dílo!

end of SPOILER



V sérii se asi projevuje další typický prvek japonských her: Postavy nejsou černobílé. Ani jednou nenarazíte na někoho absolutně zlého. Postavy se pohybují v normální šedé zóně a když je usvědčíte, dozvíte se i jejich motivaci k hrůznému činu. A motivace je často tak silná, že se u vás jako pozorovatele dostaví spíše pochopení. Postavy, které jsou pak vašimi protivníky, možná někdy jednají velmi tvrdě, ale nedá se jim upřít obrovská důstojnost. Prokurátoři jsou ve hře takoví samurajové práva - za každou cenu se snaží usvědčit vraha a tomuto bohulibému cíli podmíní vše. I svoji vlastní existenci.

A jaké jsou tedy nedostatky téhle série?

Je jich bohužel docela dost.

Tak především ne vždy je jasné, co se má v daném okamžiku udělat, aby se děj posunul vpřed. Hra je totiž zcela lineární a dokud nenajdete v lokacích předem daný (samozřejmě neznámý) počet důkazů a nebo nepředložíte u soudu nějaký argument nebo důkaz, hra vás vpřed nepustí.
Často je u výslechu možno logicky přednést vícero argumentů (alespoň hráč si to myslí), bohužel pro hru je správný jen jeden určitý. Například je vám jasné, že svědkovi musíte ukázat určitý předmět. Vy ale musíte navíc přijít na to, u jaké věty jeho výpovědi tento předmět musíte ukázat, aby vznikl rozpor mezi výpovědí a realitou. Často též jste hrou donuceni blufovat. A to je pak velmi těžké uhodnout, kterou větu výpovědi je možno napadnou. Není totiž známo, jaké argumenty Wright za vás u soudu přednese. A tak hráči nezbývá nic jiného než zkoušet a zkoušet a zkoušet...

Též grafika by rozhodně zasloužila, aby byla bohatější. Animace jsou sice zábavné, ale je jich zoufale málo a stále se opakují. Autoři se snaží zvýšit dynamiku akce různými efekty, jako je zatřesení obrazu nebo záblesk. Ale i ty se za chvilku přejí a hra už nemá moc co nového nabídnout. Hudba měni motivy podle toho jak se akce vyvíjí. Bohužel se ve hře opakují stále dokola tak tři čtyři skladby.
Dále je na hře vidět jak je často děj uzpůsoben recyklaci grafiky. Aby se nemusela kreslit a animovat nová postava, použije se stejná z předchozího dílu (nebo dokonce z předchozího případu) a vymyslí se důvod, jak se tam objevila. Že je to často hodně pitomoučký důvod asi nemusím zdůrazňovat.



Velkou výtkou je pak hlavně nulová znovuhratelnost. Asi je to problém většiny detektivních adventur, ale Ace Attorney tím trpí o to víc, že je striktně lineární. Nedočkáte se nějakých alternativních konců. Vše je vždy vyřešeno jen jedním jediným způsobem. A mezi alternativní konce nemohu počítat drobné variace, které vedou třeba jen k jinému dialogu. Takhle hru dohrajete a musíte čekat pár let na to, abyste zapomněli celou zápletku. Jinak si to znovu neužijete.

Nicméně můj verdikt je, že celá (zatím čtyřdílná) série si zaslouží poctivých osm soudcovských kladívek z deseti!

P.S.:
Už je ve vývoji spin-off - tentokrát se ujmeme role prokurátora. Podle obrázků tentokrát uvidíme svoji postavu a budeme s ní moct chodit po scéně ve stylu klasických point-and-click adventur!

P.P.S.:
O tom, že je série v Japonsku velmi populární svědčí i to, že podle ní vznikla opera!

P.P.S.:
A že to není hra dokonalá si můžete přečíst v této detailní kritice designu.

Jak Princezna Broskvička zachránila Maria

Jelikož mám teď rozehraných několik her a nevím, kdy se mi je podaří "pokořit" a tím pádem si sem napsat nějaký článek o čerstvém hráčském úspěchu, musím šáhnout trochu do historie a napsat něco o jiné už dohrané hře.

A tou hrou je Super Princess Peach.

Tuhle klasickou plošinovku (chodičku skákačku) jsem si zahrál krátce po té, co jsem dohrál Yoshi's Island DS, o kterém jsem už psal tady. A rozhodně to nebylo náhodou. Chtěl jsem si totiž trochu uklidnit pocuchané nervy z Yoshiho dobrodružství. A povedlo se! Hra s princeznou Broskvičkou v hlavní roli je totiž skutečně velmi příjemná a hlavně velmi snadná. Celá se to dá dohrát za jeden den. V poklidném tempu nanejvýš za víkend.

Ve zkratce by se dalo napsat, že Super Princess Peach je další hopsačkou od Nintenda. Naštěstí je tady několik zajímavostí, které tuto hru přece jen vytahují z šedého průměru desítek a stovek podobných her.

Tak jednak je to vůbec úplně první hra v herní historii, ve které je princezna hlavní hratelnou postavou (a jedinou hratelnou postavou). Neznalému čtenáři by tato informace mohla přijít velmi fádní a nezajímavá. Ale je třeba si uvědomit, o jak dlouhou historii se jedná a v kolika herních titulech se princezna objevovala jen v pozici křehké zachraňované "odměny". Ve všech předcházejících (a následujících) hrách s Mariem je princezna Peach vždy a pouze nehratelnu postavou a její zachránění bylo vždy cílem hry.

Tady je to poprvé naopak! Tentokrát zlý Bowser unesl nebohého Maria a správně nakrknutá Broskvička se se svým parapletem vydává na cestu za záchranou. Poznámka: Předpokládám, že na webu by se daly najít seriózní studie o psychologii dvojice Mario-Peach a jejich vztahu.
A ta druhá věc, která tuto hru vytahuje z bažiny "generic platformer" her, je fakt, že Peach je v průběhu hraní obohacováná dodatečnými schopnostmi, které tak dodávají hře velmi lehký (ale skutečně jen lehký) RPG nádech. Abych pravdu řekl, tak jsem to od tak na pohled primitivní hry vůbec nečekal. Navíc má Peach od začáku ke svému bojovému parapleti i čtyři speciální schopnosti (RPG rétorikou - magie): léčení, létání, běhání, hoření.
Z přímočaré nudné hopsačky se tak na mnoha místech stává až příjemná logicko-adventurní záležitost, neboť je na hráči, aby poznal, kdy je třeba si některou z těchto vlastností vypomoci k úspěšnému překonání překážky. Samozřejmě to nejsou žádné hlavolamové orgie, ale celkově to hru příjemně zklidňuje a zásadním způsobem odstraňuje skákácí repetitivnost.

V zásadě však ve hře jde stále o totéž: Proskákat se (povětšinou zleva do prava) levelem až ke konci a po cestě sbírat mince a hříbečky. V tom nám brání porůznu rozesetá havěť, kterou ale Peach umí likvidovat svojím bojovým parapletem. A to je mimochodem taky další změna oproti skákačkám s Mariem: V této hře jsme podstatně méně (jak paradoxní!) bezbranní než bývá obvyklé u Maria, a tak můžeme nepřítele plácat po hlavě parapletem, nebo je ušlapávat prudkým skokem a nebo dokonce spálit ohněm (resp. ve hře prezentovaným jako princeznin hněv - rage). A k tomu navíc ještě můžeme v pozdějších fázích hry vystřelovat ohnivé koule, rychle se klouzat nebo jezdit po natažených lanech opět pomocí deštníku. Některé schopnosti si ale musíme zakoupit v obchodě.
Apropo obchod. Taky příjemné překvapení. Od takovéto hry bych nečekal, že si budu moci dokupovat vybavení, zdraví, "magickou sílu", schopnosti a další drobnosti.

Má tedy tato hra vůbec nějakou slabinu?
Ale jistě.

Řekněme, že tou nejpodstatenější je asi jasná infantilnost. Na druhou stranu se ale nelze divit. Težko očekávat od hry s princeznou nějaké krvavé hororové orgie. Faktem ale zůstává, že hra je skutečně snad až příliš lehká. Až teprve úplně v závěru v posledním levelu hráč dokáže nějak zemřít. Do té doby smrt existuje snad jen pro úplné nešiky. Až tedy na souboje s bossy. Tedy ne že by byly nějak tragicky obtížné. To jistě ne. Ale po předcházející zkušenosti s Yoshi's Island DS jsem od takto snadné hry nečekal, že mi bossové dají tak zabrat. Jako by Super Princess Peach byla zrcadlovým odrazem Yoshi's Island DS: Průchod levelem je dětsky snadný, bossové jsou těžcí. Závěrečný souboj s Bowserem jako by byl z úplně jiné hry! Je totiž velmi dlouhý a náročný (má asi čtyři fáze).

Další výtkou, a to mnohem významnější, je fakt, že vás hra nutí sbírat po levelech hříbečky (malé paňďuláky v klecích) aniž by vás však na to před tím upozornila! A tak se vám může jako mně stát, že proběhnete všemi úrovněmi, stanete před branami Bowserova paláce, tedy u úplného konce, ale hra vás nepustí dál, protože jste nesesbírali všechny hříbečky! A tak se pokorně vracíte na známá místa a hledáte tajné vchody a tajná zákoutí, kde by se ti zpropadení paňáci mohli schovávat.
Říká se tomu "backtracking" a je to jedno z nejtěžších (rozuměj nejhůře vnímaných) provinění herního designu.

Co dodat? Super Princess Peach je přeze všechno příjemný herní zážitek pro milovníka hopsaček. Hra dokáže příjemně překvapit. Bohužel dokáže i nepříjemně naštvat. Na celkové zklidnění nervů je to ale moc příjemné hraní.

Hře osobně dávám sedm růžových paraplíček z deseti.

P.S.: Další zajímavostí ohledně této hry je, že ji pro Nintendo udělala firma TOSE. Což jsou vývojáři, kteří se pod své výtvory NIKDY nepodepisují (s výjimkou série Stafy, kterou vlastní) a dělají výhradně na zakázku. Zajímavé je, že mají na kontě údajně už přez 1000 titulů!

A zase ta délka

A je to tu zase. Zase si chci postěžovat na nesmyslnou délku her. Tedy některých her.
A tentokrát se obuju do Blue Dragon Plus na Nintendo DS. Tato hra už (jako obvykle) vyšla v Japonsku, na americké a evropské vydání se stále čeká.

Aby si však zavčasu vydavatel vydláždil cestičku k peněžence amerického zákazníka, vydal tento trailer.
A co že se v něm dozvíme? Kromě hezkých ukázek ze samotné hry se tam objeví i titulek slibující 35+ hodin dlouhé hraní.

Třicetpět hodin!

Na handheldu!

Třícetpět hodin znamená, že i kdyby handheldu člověk věnoval hodinu denně, tak to bude hrát měsíc! Jak si proboha má člověk při tak dlouhé hře užít příběh? Jak se v něm po měsíci hraní má ještě vyznat?
Krásně je to vyjádřeno v tomto článku.
Takto dlouhé hry osobně vnímám jako problém. Třicetpět hodin pro mne osobně znamená, že tu hru budu muset hrát asi dva měsíce, pakliže ji skutečně budu chtít poctivě dohrát. A po dvou týdnech (s představou, že mne čeká ještě dalších šest) ji už začnu nenávidět.

A při tom je Blue Dragon Plus velmi zajímavý titul.

Soma Bringer

Podařilo se mi dohrát další hru. Něco takového stále ještě považuju za úspěch, protože jak se mi krátí čas na hraní, je stále menší a menší pravděpodobnost, že se mi podaří vidět u her závěrečné titulky.
Tím spíše, jedná-li se o razsáhlou RPG hru.

U hry Soma Bringer (video třeba zde) u mne po dohrání převládá jeden velmi pozitivní pocit: že je to hra relativně krátká (sláva),
a že je to hra relativně lehká (dvakrát sláva).
Ale pěkně po pořádku.

Na Soma Bringer je zajímavý fakt, že jsem ho hrál vlastně navzdory Nintendu. Tato hra totiž vyšla někdy z kraje roku 2008 zatím jen v Japonsku a nikde se nepíše o tom, že by měla být přeložena do angličtiny a vyjít i jinde.
Naštěstí hodní lidé z homebrew komunity se rozhodli (zřejmě právě z důvodu neexistence oficiálního oznámení) přeložit hru do angličtiny vlastními prostředky. Udělali si vlastní nástroje pro vytažení textu a následného zpětného vložení anglického překladu.
Vzhledem k tomu, že po dohrání už vím, kolik textu se ve hře skrývá, mi nezbývá nic jiného než se před těmi lidmi hluboce poklonit.
Hra sice není přeložena úplně, ale podle vyjádření překladatelů je v angličtině už cca 97% obsahu.
Musím napsat, že jsem sice při hraní narazil na několik míst, kde se stále ještě vyskytovala japonština, ale naštěstí to bylo jen u několika informativních popisků jednotlivých protagonistů příběhu (jejich "bio") a rozhodně to nebylo nic důležitého. Samotný příběh je přeložený celý.

Bohužel fakt, že hra je přeložena neoficiálně, nás nutí hrát z pirátských zdrojů. Samozřejmě zde stále existuje možnost koupit si originální japonský cartridge (www.play-asia.com) a tímto způsobem ocenit práci vývojářů. Bohužel nejaponsky mluvící většině ale pak stejně nezbyde nic jiného než si stáhnout image romky z netu (neboť normální člověk asi nebude mít na vytváření vlastní kopie vědomosti a potřebné pomůcky), romku napatchovat staženým překladem a výsledek naládovat do své Slot1 flash-karty a hrát.
Bohužel aplikace neoficiálního patche není slučitelná s autorským zákonem, takže je to protiprávní tak jako tak.

Soma Bringer je na poměry Nintenda DS docela výjimečnou hrou. Je to akční RPG a je evidentní, že herní mechanika je velmi podobná hře Diablo z PC. A právě to ji činí velmi atraktivní a ojedinělou.
Obvykle jsou totiž souboje v RPG hrách na DSku tahové (s případnou drobnou příměsí akce). Ne však tady. K nepříteli se přiblížite z jakéhokoliv směru a několika akčními tlačítky do něho okamžitě začnete mydlit hlava-nehlava. Stejně tak v reálném čase musíte uhýbat a utíkat před nebezpečnými protiúroky.
Akčnost jde až do takových detailů, že není možné souboj jakkoliv zastavit. Například není možné vstoupit do svého inventoráře, najít si v klidu potřebný lektvar a jen tak se vyléčit. Kdepak! Souboj stále běží, o čemž jste informování výstražnými nápisy na obrazovce. Lehce se vám tak stane, že lektvar nestačíte ani odšpuntovat a je po vás.

Je sice pravda, že podobných real-time her se na Nintendu DS několik objevilo, namátkou třeba Children of Mana nebo hry ze série Castlevania, ale ani jedna není tak důsledně "klon Diabla". V Chikdren of Mana sice zlepšujete své schopnosti (RPG prvek), ale nemáte na výběr z tolika zbraní. V Castlevanii sice existuje obrovské množství zbraní, ale naopak zase nemůžete přesně zlepšovat určité specifické schopnosti.
Soma Bringer obsahuje tradiční RPG elementy: třídy postav, desítky druhů zbraní, levelování několika vlastností, zdokonalování dovedností (styly útoků, kouzla), zdokonalování zbraní (do zbraní vkládáte "orbs") a samozřejmě epický příběh o záchraně světa.
Soma Bringer navíc obsahuje několik prvků, které nejsou ani v Diablu: Společně s vámi po světě běhaji další dva bojovníci dle vašeho výběru. Přičemž musím napsat, že to rozhodně není žádná stafáž, ale zatraceně užiteční bojovníci bez jejichž pomoci byste ty tuny nepřátel na své cestě neudolali. Hra navíc má velmi příjemný způsob zlepšování bojových schopností - kdykoliv si totiž můžete "přelévat" body z jedné schopnosti do druhé, a ve hře tak můžete kdykoliv měnit svůj způsob boje. Já jsem například chvíli bojoval normálním mečem a štítem, abych od poloviny hry přezbrojil na velký obouruční meč a v závěru to ještě vylepšil troškou magie.

Skutečně na poměry malého handheldu jsou to herní schopnosti až nebývalé.

Soma Bringer je produkt Monolith Software, což je interní studio Nintenda. A na kvalitě to je znát. Co naplat. Opět se ukazuje, že ty nejlepší hry na Nintendo děla Nintendo. Monolith jsou asi nejvíce známí svojí Xenosagou - rozsáhlou RPG epopejí. Ta ale vyšla primárně na Playstation (PSX i PS2), a tak, když byl Monolith odkoupen Nintendem, jako jejich první počin pod novým chlebodárcem vytvořili port Xenosagy pro Nintendo DS. Soma Bringer je pak na DSku jejich prvním zcela původním projektem. Zajímavé ještě může být i to, že nedávno vyšla i jejich první hra pro Nintendo Wii (zatím jen v Evropě) - Disaster: Day of Crysis. Ta se zatím nesetkává s příliš dobrými ohlasy, ale vzhledem k tomu, jaké herní sucho na Wii panuje, jsou obvykle hráči vděční za cokoliv, co neobsahuje dětské hříčky a party games.

Ale zpět k Soma Bringer. Hra je po technické stránce velmi kvalitně udělána. Všechny postavy ve hře jsou plně ve 3D a tudíž i velmi hezky animovány. Pozadí jsou naopak prosté 2D obrazy, což je sice činí málo plastickými, na druhou stranu jsou ale velmi detailní. Pří hře se kamera automaticky přibližuje k akci, takže hráč vidí svou postavu a nepřátele detailněji. Bohužel pozadí se zvětší také, ale už bez toho, že by se ukázalo více detailů - jen se zvětší pixely a obraz je tak viditelně kostičkovaný. Prostředí také není vůbec interaktivní. Nemůže být ani řeč o tom, že byste něco mohli rozbít nebo odsunout. Dokonce ani žádné spínače se ve hře nekonají.
Bohužel musím též napsat, že detailnost jednotlivýh postav si bere i svoji daň. Například v Legend of Zelda: The Phantom Hourglass byly všechny postavy také 3D modely, byly ale velmi stylizované, takže i při pohledu z dálky nedocházelo k takovému aliasingu jako u Soma Bringer. Postavy tady jsou totiž z dálky velmi titěrné a mění se ve změt pixelů. Navíc v cut-scénách se kamera nikdy nepřibíží na dostatečnou vzdálenost, abychom si vůbec detailnosti postav mohli užít. Ve výsledku je pak taková kvalita modelů zbytečná, ne-li dokonce kontraproduktivní.
Samotný grafický styl pak může u příznivců Diabla vyvolat velký údiv (a opovržení). Přez všechnu svoji tragičnost a příběhovou velkolepost je totiž vzhled hry velmi pastelový, prozářený jasnými barvami a v poněkud dětinském manga stylu. Sice se zde nekonají přehlídky desetiletých holčiček a chlapečků, ale i tak bych podle vzhledu hlavním hrdinům netipoval více jak patnáct let. I velitel celé jednotky (a tedy nejzkušenější člen posádky) nevypadá na více než dvacet. Bohužel japonský kult mladistvé svěžesti (a zřejmě i zacílení na teenagerské publikum) si i zde vybral svoji daň.
Naštěstí to je jen forma. Obsah zůstává dostatečně dospělý.

Moje další výtka směřuje k příběhu. Ten je bohužel poněkud mělký. Při hraní je zřejmé, že příběh zde slouží skutečně jen jako prostředek k tomu, abychom byli donuceni běžet z bodu A do bodu B, abychom se tam dozvěděli, že ještě máme běžet pro něco do bodu C, a pak se vrátit. To vše se opakuje v šesti aktech, V závěru jen s tím rozšířením, že existují body A, B, C a D, po jejichž navštívení se teprve dostaneme do bodu E, kde narazíme na finální souboj.
Bohužel i souboje se drží tradičního schématu. Celou hrou se vlastně prosekáváte desítkami nepřátel k bossovi daného levelu (aktu). Po jeho usmrcení se spustí cut-scéna, abyste se dozvěděli, že se musíte někam přesunout (nový akt) a tam vše zopakovat.
Obsah je tedy poněkud zatuchlý. Naštěstí je zde naopak velmi kvalitní forma. Souboje jsou zábavné a rychlé. Snad i díky tomu že jsou i velmi snadné (zaplaťpámbůh!). Protivníka nakonec vždy udoláte sérií několika hezky animovaných útoků. A i když zemřete, tak se objevíte v základně a rychlým teleportem se opět vrátite na místo souboje. Tam si u svého hrobečku snadno vezmete zpět ztracené "experience" body (ale poztrácíte jich obvykle tak málo, že to ani nemá moc velký význam), a jelikož příšera na rozdíl od vás své zdravíčko zpátky nedostala, v několika iteracích "smrt-znovuzrození" ji vždy umlátíte. Přesto jsou souboje stále motivující, a jelikož na každého nepřítele efektivně platí jiný způsob boje, nejsou ani stereotypní. Fakticky jsem ale při hraní nebyl příliš nucen složitě variovat svůj zavedený způsob boje a celou hrou jsem se asi od třetiny prosekal jen s jedním jediným mečem. A s výjimkou dvou situací i se stejnými spolubojovníky. Dvakrát jsem totiž potřeboval na pomoc kouzelnici s útoky na dálku.

Takže Soma Bringer je velmi lehkou hrou. Dohrál jsem ji za dva týdny pohodového hraní. Čistého času mi to trvalo odhaduju tak deset až dvanáct hodin.
Ale já tohle nehodnotím negativně!
Po dohrání vám hra dá na výběr, jestli se chcete pustit ještě do třech náhodně vygenerovaných dungeonů, nebo zda si chcete zahrát celou hru znovu na vyšší obtížnost. Mimochodem obtížnosti jsou tři: Normal, Expert a Master a odemykají se postupně s každým dohráním.
Vygenerované dungeony jsou ale poněkud nudné. Je to vždy jen série po sobě jdoucích malých pravoúhlých map se stále stejnou grafikou. Prosekáváte se skrz nepřátele až k závěrečnému bossovi a po jeho ubití....nic. Nic se nestane. Krátká cut-scéna vám řekně něco o tom, jak je skvělé, že jste ho všichni společnými silami ubili, ale vzhledem k tomu, že hlavní příběh jste už dohráli, se ani nemůže nic nového stát.

Já osobně jsem už v hraní dál nepokračoval. Jelikož je však v této hře hlavní motivací hráče zlepšovat si svého bojovníka a tlačit jeho level až do hvězdných výšek (maximum je tuším dvouciferná hodnota 99, já hru dohrál s levelem 40), určitě si někteří skuteční fandové zahrajou celý příběh třikrát, včetně všech nepovinnývh questů a dungeonů.

Poznámka: Ve hře je samozřejmě řada nepovinných questů. Tak jak se to na pořádně RPG sluší a patří. Já ale absolvoval asi jen tři. Nějak mne příliš neuspokojovaly. Šlo vždy o totéž: Někam dojít a všechno po cestě pobít.

Závěrem bych jen napsal to, že Soma Bringer je určitě velmi kvalitním rozšířením knihovny her Nintenda DS o představitele žánru "akční RPG". Po této stránce svůj úkol plní velmi dobře. Na druhou stranu se nemohu zbavit pocitu, že se také jedná o trochu nevyužitou příležitost. Že stačilo málo a tato hra se mohla stát na platformě klasikou (a stát na piedestálu vedle skákačky s Mariem a vedle dobrodružství s Linkem). Kdyby se hra zbavila jásavých barev, kdyby některé postavy byly starší a kdyby cesta hrou nebyla tak přímočará.
Na druhou stranu příjemně nízká obtížnost a přijatelná délka činí z této hry titul velmi vhodný pro handheldové hraní.

Osobně dávám hře sedm zlomených elfích mečů z deseti.