Dohráno: Killzone Liberation (PSP)

Je to přibližně měsíc, co se mi podařilo po docela dlouhé době dohrát další hru na PSP. Bohužel musím napsat, že tento handheld dlouhodobě zanedbávám. A zatímco na DSko jsem dohrál už určitě něco přez deset her, tak na PSP by se počet dal spočítat na prstech jedné ruky.

Ani nevím, čím to přesně je. Ale většinou mne na PSP odradí jednak špatné ovládání (thumbstick je pro mne umístěn příliš dole, a hlavně je jenom jeden!) a též jakási evidentní snaha udělat hry takové, aby vypadaly co nejvíce jako jejich předobrazy na PS2. Bohužel to obvykle odnese hratelnost, která z mého pohledu není pro handheldové hraní nejlepší (vysoká složitost, obtížnost, nepříjemné ovládání). Na PSP je fůra zajímavých 3D her, ale bohužel je pro mne většina z těchto důvodů nehratelných.



Když jsem si před více než rokem PSP kupoval, pořídil jsem si k němu hned i čtyři hry. Vše koupeno v sekáči v Anglii. Cena byla více než přijatelná. Obvykle se pohybovala někde mírně nad třemi sty korunami za kus. Jednou z těch her bylo i Killzone: Liberation. Bohužel na ni přišel čas až nyní.

Co jsem o hře věděl: Že je to handheldová verze Killzone z PS2 (to mne nepřekvapilo -- většina titulů se v nějaké formě původně objevila na PS2), že jde o akční střílečku, ale že se nejedná o FPS (jako byl originál), ale že je děj sledován z kamery umístěné vysoko nad hráčem. Z obrázků mi to celé připomínalo takový moderní 3D Alien Breed, blahé paměti. Hru ale hlavně provázela pověst velmi dobré zábavy!

A hned zkraje musím napsat, že design hry se skutečně povedl. Je moc dobře, že vývojáři Guerilla se vybodli na FPS nebo 3PV (jak to bohužel neudělali jiní), a že hru výrazně zpomalili a "ztaktizovali". Ve hře je implementován auto-aiming a velmi důležité je ve hře krytí se za překážky. Vlastně celá hra se posunula úplně do jiného žánru, kterému se teď po příchodu Gears of War nejspíše říká "cover-shooter". Jenomže tady je navíc vše sledováno z velmi přehledné ptáčí perspektivy.



Postup hrou je tedy z 90% následující:

1. Objevíte se v nové lokaci.

2. Najdete si krytí (obvykle jeden z mnoha betonových bloků, které jsou všude "jakože náhodou" rozesety po mapě) a zakleknete.

3. Natočíte se přibližně směrem, kde jsou nepřátelé.

4. Mačkáte tlačítko střelby a paňác se sám zvedne a přez překážku zakydlí na nepřátele. Tlačítko střelby pustíte a paňác si zase klekne za překážku.

5. Mačkání opakujete, dokud nepostřílíte vše v okolí, případně nedojdou náboje. V nejhorším případě (naštěstí velmi často) se musíte přemístit k jiné lépe situované překážce.

A to je vlastně vše. Jen ke konci se stane, že je třeba i trochu akčněji pobíhat po mapě a při tom, obvykle s brokovnicí, postřílet vše co se vám připlete do cesty.
A v jednom případě si sednete do tanku, abyste ujeli asi tak třístá metrů, a jako obvykle postříleli vše živé. A v jiném případě si sednete ještě do vznášedla a překvapení -- postřílíte vše živé!



Princip je jednoduchý, ale účinný. A navíc velmi zábavný. Cíle se dají měnit mírným natáčením postavy. A informace, jestli je nepřítel v dostřelu a kolik má ještě zdravíčka, se automaticky zobrazuje nad jeho hlavou. Jako taková ozvěna verze na PS2 je do hry přidána i možnost kontrolovat jednoho "wingmana", který v některých misích chodí a bojuje s vámi. Dokud se jedná o vojáka v plně polní, tak je to v pořádku. Ten víceméně bojuje, utíká a sem tam se i schová před dotěrnými střelami nebo granáty. Horší je to s jednou postavou v závěru hry (ženskou), kterou musíte eskortovat. Ta je zcela odkázána na vaší pomoc a v podstatě jediný způsob, jak ji nenechat zabít, je ji hned na začátku levelu někde zašít do kouta, vše v mapě vystřílet a pak rychle s ní upalovat k checkpointu.

Apropo checkpointy: Ty jsou umístěné docela často a hlavně logicky.

V jednoduchosti je síla. Když se k tomu navíc ještě připočte, že hra má celkové velmi hezkou, vkusnou a hlavně stylovou grafiku, tak je vyhráno. Technologickou třešničkou na dortu je to, že hra používá Havok a tedy usmrcení panáčci krásně plachtí vzduchem (bohužel se často taky velmi nehezky zaseknou do kolize).

Bohužel není vše dokonalé. S klidným svědomím bych dal hře svých nepodstatných osm hrdých bodů z deseti, ale nutně musím jeden bodík odebrat za dosti frustrující obtížnost ke konci hry. Boss na konci třetí mise (hra má čtyři po čtyřech mapách) se, řekněme, ještě dá -- trvalo mi ho porazit asi tak dvě hodiny. Ale finální boss v předposledním levelu, to je skutečně výplod sadistického designéra.



Spoiler alert: Boss je jakýsi generál s nepříjemně přesným kulometem a granáty, které háže v celých skupinách. Pobíhá po vyvýšené plošině a má tři fáze. První se dá. Druhá je dlouhá a nejtěžší, a třetí je sice lehčí, ale nepříjemně zdlouhavá (je nejdříve nutné zničit střílnu, za kterou se posadí). Takže vše je těžké a navíc frustrující z neustálého opakování -- kdykoliv zemřete, objevíte se na začátku a tedy v první fázi.

Nakonec jsem ho dostal až na nějaký sedmdesátý pokus. Po dvou dnech!

Obávám se, že míra vyřčených nadávek při hraní bude mít neblahý vliv na vývoj mých děti, které to samozřejmě proti mé vůli vše slyšely.

Takže jaký je výsledek? Sedm bodů za nadprůměrnou hru s vysokou závěrečnou obtížností. Hra je ukázkou toho, jak by se to mělo na PSP dělat.

Gameboy Micro potřetí (a naposledy?)

Už je to mnoho měsíců, co se mi nakonec přece jen po velkých peripetiích dostal do ruky druhý flash cartridge pro GBA -- EZFlash IV.

Tuto kartu jsem si objednal na Dealextreme, ale bohužel dodání se zdržovalo a zdržovalo až jsem si pořídil konkurenční M3 Perfect Mini. No nakonec se Dealextreme přece jen rozhýbal a po nějakých třech měsících mi EZ4 poslal. Což bylo jen a jen dobře, protože já jsem ji už mezitím přislíbil kamarádovi.

Nakonec jsem se tedy neplánovaně mohl seznámit rovnou se dvěma kartami pro GBA, což je v době, kdy už o tento handheld není příliš velký zájem, docela štěstí. Bohužel jsem si nakonec na vyzkoušení EZ4 vyhradil jen jeden jediný večer. Chtěl jsem totiž jen vidět, jak karta funguje, jak je rychlý její OS, jak rychle načítá romky a jaká je (přibližná) kompatibilita.

Zde bych tedy uvedl několik svých postřehů. Pochopitelně budu hodně srovnávat s M3 Perfect Mini.



1. Cartridge je vyroben z průsvitného bílého plastu a tudíž nevypadá příliš "profesionálně". Přece jen jsem zvyklý na serióznější zpracování. Ale bohužel ani průsvitná tmavě modrá barva M3 není příliš hezká. Někdo by mohl namítnou, že je to snad jedno, ale vzhledem k tomu, že tuto kartu člověk dává do takové stylovky, jakou je Gameboy Micro, tak neelegantní plast velmi zamrzí.

2. EZ4 nemá pružinkový mechanizmus pro zasouvání MiniSD paměťové karty jako M3. Což může být výhoda i nevýhoda. Rozhodně je to výhodné, pokud se tento mechanizmus u M3 pokazí. Na druhou stranu je zasunování MinISD do M3 díky němu velmi snadné.

3. MiniSD se u EZ4 zasunuje zboku. Díky tomu nehrozí náhodné vysunutí paměťové karty.

4. EZ4 skvěle pasuje do Gameboy Micro. Nic nepřečuhuje.

5. GUI v EZ4 je výrazně rychlejší než u M3. Prodlevy mezi stisknutím směrové šipky a posunutím kurzoru jsou neznatelné. Bohužel v tomto je systém M3 mnohem horší.

6. Vzhled GUI je skinovatelný. Ten defaultní je hodně cirkusový -- s Darth Vaderem na pozadí. Na M3 se mi GUI líbí přece jen o něco víc.

7. Načítání romek je subjektivně o něco pomalejší než u M3. Přesně jsem to neměřil. Ale rozdíly nejsou velké. Maximálně v sekundách u velkých (32MB) souborů.

8. EZ4 vyžaduje ke zkopírování romek na paměťovou kartu použití jejich vlastního patchovacího programu. Něco poodobného má i M3, ale ta to vyžaduje jen v případě, že chceme při hraní použít její herní menu (cheaty, real-time-save, reset atd.). U EZ4 se bez tohoto programu neobejdeme. Navíc po nás požaduje u každé hry zadat typ save souboru. A i když je v databázi her (je k programu přiložena) nejvhodnější typ tohoto souboru definován, v několik případech jsem se setkal s tím, že save stejně nefungoval. Asi je tedy třeba u mnoha her experimentovat a zvolit ten spravný. Naštěstí se mi to nakonec vždy podařilo. No a navíc, jak je to u takovýchto programů asi zvykem, je vzhled utility velmi cirkusový. Prostě to vypadá, že všichni tihle čínští programátoři se rozhodli, že si musejí udělat svá vlastní GUI. Utilita dodávaná s M3 je kompaktnější a okno alespoň zabírá na obrazovce méně místa. Ale je to jako z deště pod okap -- tyhle dva programy si prostě nemají co vyčítat ;)





Obecně jsou schopnosti EZ4 oproti M3 Perfect Mini poněkud omezené. EZ4 nemá zabudované hodiny pro měření reálného času, což například znemožňuje hraní Pokémonů (alespoň tedy bez patche). Ale ne že bych je hrál... EZ4 hlavně ale nenabízí možnost dělat real-time-save kdekoliv ve hrách. Sice jsem se už v předcházejícím příspěvku zmínil, že ani u M3 tato funkce není stoprocentní, ale EZ4 ji prostě nemá vůbec. M3 navíc nabízí in-game menu, pomocí kterého můžeme ze hry rychle vyskočit ven. EZ4 také zřejmě nenabízí (příliš jsem to nezkoumal) mít k dispozici více save souborů pro jednu hru a vybrat si před hraním, který se bude používat.

Na druhou stranu je EZ4 výrazně (výrazně!) levnější. Cena je cca 600 korun oproti dvanácti stovkám za M3. No a navíc je už asi velmi těžké novou M3 sehnat (stejně asi jako starou, protože se jí jen tak nikdo nezbavuje). Pokud je mi známo, tak k tomuto datu je stále možno si EZ4 objednat na Dealextreme.

EZ4 spustila bez problému všech cca deset her, kterými jsem ji nakrmil. U všech bez problémů ukládala save pozice. I když jsem asi u dvou her musel nejdřív zkoušet typ save souboru, který se má použít.



Když bych to tedy měl shrnout: EZ4 je sice funkčně horší než M3, ale přesto bez problémů dokáže spouštět téměř 100% romek (až asi na ty neopatchované Pokémony). Bez pádů, bez spomalení. A to za výrazně nižší cenu.
Takže můj finální verdikt: Osm hvězdiček pro EZ4 (plus za cenu, kompatibilitu a dostupnost) oproti osmi hvězdičkám pro M3 (plus za in-game menu a mínus za cenu a nedostupnost). Komu vyšší cena u M3 nevadí si může dát o hvězdičku víc ;-)

Dohráno a nedohráno: Ratchet and Clank

Dva hrdinové, dvě hry, dvě platformy. A bohužel jen jeden úspěch.

Po několika měsících jsem se dostal k tomu, že jsem zahrál a dohrál první hru s dvojicí Ratchet a Clank pro PS3: Ratchet and Clank Future: Tools of Destruction. Video recenze je zde.


K této hře jsem se dostal až po jejím datadisku, o jehož dohrání jsem psal tady.
Jaké jsou tedy mé postřehy?

Tak především jsem byl velmi překvapený, že graficky ale především produkčně (animace, efekty, "wow" momenty) se jedná o chlup lepší produkt než o rok mladší datadisk. Obvykle bývají datadisky graficky mírně vylepšené tak, jako je vylepšen a "vychytán" grafický engine. Tady však šlo poznat, že se jedná o plnohodnotnou hru, a že je produkčně mnohem bohatší.
Graficky jsou to doslova orgie. Myslím, že druhou tak hezky nakreslenou hru na PS3 zatím ještě neuvidíte. Vše je v cartoon grafice a podáno v patřičně jásavých a sytých barvách. Mnohé scény vypadají jako by vypadly z dětské knížky nebo z dětského animovaného filmu. Prostě nádhera.

Herně je to velmi akční střílečka, kde je k mému překvapení docela málo skákacích pasáží. Děj se posunuje z planety na planetu (tuším, že je jich nějakých patnáct) a tím se dociluje toho, že se ocitáme ve stále nových prostředích se stále novým přísunem nepřátel. Vlastně to není nic světoborného - je to stejný princip, jaký je už na světe dvacet let od dob Super Maria.
Aby se hráč časem nenudil, tak jsou mu předkládány stále ničivější zbraně. A někdy jsou docela ulítlé (např. disko koule). Zbraně je možno i vylepšovat, takže je ve hře přítomen i takový mírný RPG prvek. Ale skutečně hodně mírný -- nakonec má člověk stejně všechny zbraně vylepšené na maximum.

Co hodnotím velmi kladně je fakt, že hra má příjemný rychlý spád, dostatečně často se mění prostředí ale i způsob hraní (obsahuje i shoot'em up pasáže) a hlavně má správně vybalancovanou obtížnost. Není to frustrující a i ty checkpointy jsou dobře rozmístěné. Snad jen s výjimkou soubojů s finálními bossy. Ale není to nic vážného.

Hru bych hodnotil hezkými osmi body z deseti a už se těším na pokračování A Crack in Time.

Klapka. Jindy a jinde...

Druhou hrou s touto dvojicí bylo Size Matters pro PSP. Je to vlastně stále stejné -- létáme z planety na planetu, proskáčeme se úrovní, prostřílíme se nepřáteli až připadně staneme před finálním bossem. Pak se dozvíme něco, co nás donutí letět zase k další planetě. A tak stále dokola v nějakých dvanácti částech.


Příjemně mne překvapilo, jak je verze pro PSP (samozřejmě s jiným dějem -- ale co na tom zaleží?) vlastně úplně stejná se svým velkým "bráškou" z PS3.
Vše bylo zachováno. Skáče se, střílí se, vylepšují se zbraně, kupují se nové zbraně. Chvilku hrajeme jen za Clanka, chvilku jezdíme a skáčeme po kolejích a dokonce i střílecí (shoot'em up) pasáž je obsažena, tak jako je to na velkých konzolích. Dokonce je ve verzi pro PSP obsaženo i několik závodních pasáží na jakýchsi raketových skateboardech. Bohužel je ale můj celkový dojem podstatně horší než ze hry pro PS3.

Rozhodně to není grafikou - ta je pochopitelně mnohem chudší a mnohem méně prokreslená, ale je na poměry PSP výborná a Size Matters je rozhodně jedna z nejlépe vypadajících her. A rozdíly ve vzhledu oproti PS2 verzím jsou minimální!

Problém je v ovládání. Už mnohokrát jsem kritizoval hry na PSP pro nedomyšlenost v návrhu ovládání. Prostě chybějící druhý analogový klobouček je znát, a ačkoliv se autoři celkem snaží, musím s lítostí napsat, že ani tady se jim to příliš nepovedlo. Lidem s High Impact Games zřejmě šlo o to, aby hráč měl i na PSP plnou škálu pohybů jako na PS2/PS3. Bohužel je to podle mne zcela kontraproduktivní. Myslím si, že kdyby raději rezignovali na některé málo používané pohyby (například k čemu je ve hře skrčením, použil to někdo?) a raději zjednodušili způsob jak moci provádět úkroky při soubojích, tak by to bylo jen ku prspěchu věci. Takhle jsou úkroky namapované na směrové šipky, což je velmi nepraktické a při soubojích je na ně velmi težké palec rychle přesunout z analogového kloboučku.

Taky mi chyběla možnost, jak se rychle otočit o 180 stupňů. Zcela běžně se mi stávalo, že jsem musel utíkat před dotěrnými a rychlými nepřáteli, ale jelikož jsem k nim byl otočený zády, tak jsem je neviděl. A abych na ně zaútočil, musel jsem nejdříve jejich směrem otočit kameru pomocí horních tlačítek. Že to bylo velmi pomalé, a tak jsem často přicházel o cenné zdraví, snad ani nemusím zdůrazňovat.

V předposlední misi se navíc zcela nesmyslně vyskytuje série velmi frustrujících soubojů s bossem. Je jich tuším čtveřice a po smrti vás hra nekompromisně teleportuje pekně na začátek prvního souboje. A při tom jsou první tři souboje dětsky jednoduché a je to právě až ten poslední, který teprve otestuje váš postřeh. Při pátém shlédnutí stejné cutscény a absolvování stejných tří snadných soubojů jsem už měl sto chutí se hrou praštit.

Bohužel jsem tuto hru nakonec nedohrál. Na začátku úplně posledního levelu před závěrečnou sadou soubojů se mi pokazila uložená pozice. A jelikož jsem o ni přišel, musel bych celou hru absolvovat od začátku. A to se mi už nechtělo. Přece jen jde o nějakých osm až deset hodin čistého času.

A tak kvůli nepříliš dobrému ovládání a několika otravným místům musím hru hodnotit jen pouhými sedmi body. Je to určitě nadrůměrná hra, ale šest bodů mi přijde málo, protože je to na poměry PSP produkčně velmi velká hra. Ale na Daxtera to prostě nemá!

Dohráno: Grand Theft Auto 4

Nikdy jsem žádné GTA nedohrál. Vlastně je až hanebné, jak mě tato herní série minula. Není to dokonce komerčně nejúspěšnější herní série všech dob? Pamatuju si, že jsem kdysi dávno ještě v devadesátých letech začal hrát úplně první GTA, tehdy ještě ve 2.5D snímané kamerou z ptačí perspektivy, na svém prvním PC. Možná to byl rok 1997 nebo 1998? Bohužel už tehdy se mi hra zdála pekelně obtížná a orientovat se ve změti pravoúhlých ulic bylo nad mé síly.
Vznik plně 3D verzí GTA - tedy památné trojky a jejích pokračování, jsem pochopitelně zaregistroval, ale ponurost Liberty City mě tehdy příliš neoslovila a dával jsem přednost spíše městu Lost Heaven ze hry Mafia.

Změna přišla až s verzí San Andreas, kterou jsem poctivě na PC hrál. Bohužel jsem hraní ukončil někde za polovinou. Ale to spíše kvůli velikosti té hry. Prostě po odehrání nějakých pětadvaceti hodin úporně těžkých misí jsem už toho měl psychicky dost. A navíc jsem měl i jiné záliby.
Přesto si pamatuju na veskrze pozitivní pocity z hraní této svou rozlehlostí dodnes nepřekonané verze.

Verze Liberty City Stories a Vice City Storie na PSP mě nikdy příliš nelákaly. Ovládání prý není dobře vyřešené a po mých neblahých zkušenostech s jinými 3D hrami na PSP se obávám toho nejhoršího - frustrace.

Abych výčet ukončil, tak na GBA vyšla verze Advance a letos na jaře vyšla verze i pro DS - Chinatown Wars - s velmi pochvalnými recenzemi. Tuhle verzi bych si v budoucnu rád zkusil, ale asi si počkám až to vyjde pro PSP (tento podzim).

S vypůjčenou PS3 jsem si domů přinesl i GTA4 a já byl zvědavý, co je na této nejnovější verzi tak úžasného, že jí recenzi dávali absolutní nejvyšší možné hodnocení.

Myslím, že nemá smysl tady rozebírat hru do podrobna.
Video recenzi je možno shlédnou zde.
Podrobné informace o celé série jdou tady.
Já bych se soustředil jen na výčet kladů a záporů, tak jak jsem je v průběhu celého hraní vnímal.

Klady:

GTA4 má fantastickou atmosféru. Autorům se podařilo vytvořit živoucí velkoměsto. Při volné projížďce, nebo třeba jen při přejezdu k nové misi, jsem se prostě jen kochal užasným pocitem volnosti. To je něco, co je vlastní všem dílům GTA a zřejmě je to i důvod proč jej hrajou milióny lidí. V GTA4 je však skvělý dojem podpořen i zásadně vylepšenou grafikou. Ještě v San Andresa bylo možné lehce vidět, jak se jednotlivé domy ve městě opakují. Výjezdy mimo město do lesů a otevřených krajin pak jasně ukazovaly nedostatky v grafice - placky z několika polygonů místo krajiny, jednoduché modely stromů místo lesa. V GTA4 si však autoři dali náramnou práci s tím, aby domy byly různorodé, a aby se nic příliš často neopakovalo. Obecně řečeno je ve hře neustále vidět, kolik úsilí a samozřejmě i peněz bylo do této hry vloženo. Významné památky New Yorku jsou skvěle zakomponovány do fiktivního Liberty City a vše je tak chytře uděláno, že si opakování domů a jiných stavebních prvků hráč všimne jen při podrobném zkoumání.
Já si nejvíc užíval toho opojného pocitu, že kamkoliv mohu zajet, kdekoliv mohu zastavit, vystoupit a projít se po bohatě vymodelovaných ulicích, dvorcích, střechách a vybraných interiérech.
Samozřejmě stále to má své limity - dovnitř budov se hráč dostane jen na vybraných místech, a dřív nebo později se ukáže, z jakých neměnných stavebních prvků jsou ulice poskládané. Ale i přesto je to prostě zatím ten nejživější a nejvěrohodnější "sandbox", jaký byl vytvořen.

Kladem jsou též hezká a hlavně dobře řiditelná vozidla. Když si hráč uvědomí, že není vhodné brzdit v zatáčkách, tak si ježdění ve velkých rychlostech po přelidněném velkoměste nádherně užije.

Za klad také počítám i vylepšené ovládání hlavního hrdiny v bojových střílecích pasážích. V GTA4 je možno se krýt za jakoukoliv překážku a zeď a díky tomu se střílecí pasáže více hodí pro konzolové hraní na joypadu.

Bohužel tímhle výčtem pro mne klady končí a začínají zápory.

Zápory:

Pro mne naprosto zásadním záporem hry, a neodpustitelným designérským nedostatkem, je přetrvávající hrozný způsob hraní misí. Přesněji řečeno to, že hráč je stále nucen si pro misi nejprve zajet a potom zajet i na místo, kde se pak akce odehrává. K tomu se přídává neskutečně nepříjemná neexistence checkpointů uprostřed misí. Takže i v GTA4, po snad už deseti letech existence této série, hráč po smrti musí znovu absolvovat cestu z místa zadání mise na místo, kde mise probíhá. Vše od začátku, včetně cutscén (ty se naštěstí dají na začátku přeskočit).
Je to nepříjemné. Je to otravné. Je to frustrující.
Ke konci jsou mise velmi dlouhé. A když hráč v některé fázi zemře, vše si dá pěkně od začítku, včetně toho, že musí nabrat své parťáky a pak s nimi jet pomalou limuzínou přes půlku města na místo konání akce.
No naštěstí jsou ty nejdelší mise přece jen trochu rozdělené do fází, takže po smrti se neocitáme úplně na začátku (pokud si dobře pamatuju, tak je to tak například u úplně poslední mise).

Příběh GTA4 je takový nemastný neslaný. Triviální. Chlap přijede do "zaslíbené" země. Má trauma. Nemá peníze. Dá se dohromady s lidma z podsvětí. Pak zabije toho a tamtoho, aby pak zabil i kdekoho. Je tam přátelství, je tam láska, je tam odplata.
Vše je ale velmi lineární. Zvraty jsou asi tak dva nebo tři, ale jsou prostě nepřekvapivé - tak dlouho jsem předpokládal, že autoři do hry nějaký "překvapivý" zvrat přidají, až jsem byl překvapený tím, že se tam skutečně objevil. Přece jen jsem čekal od lidí z Rockstaru více invence. No a ve dvou okamžicích si hráč může zdánlivě vybrat dějovou linii (zabít / nezabít), ale následují změny jen kosmetické.
Ale abych přehneně nehaněl. Příběh celkově ujde a je dostatečným motorem k tomu, aby člověk sledoval cutscény.

Závažnějším nedostatekem je obrovská repetitivnost úkolů v misích. Dobrých osmdesát procent hry je složeno ze stále stejných třech fází: 1. přijet na místo zadání mise, 2. shlédnout nudnou cutscénu jak z televizního seriálu a dovědět se, že je třeba někoho zabít, 3. zajet na místo akce, zabít a dojet do bezpečí. Vhledem k tomu, že hra se skládá z 90 misí, je to ke konci velmi nezáživné. Zbylých dvacet procent jsou zajímavosti typu vykradení banky, uloupení auta, eskortování lodě, únos dívky a podobně. To jsou zajímavé momenty. Bohužel je jich málo.

A snad poslední výraznější výtkou jsou na dnešní dobu hodně ubohé modely postav. Město je hezké, auta jsou hezká, postavičky na ulicích jsou hezké. Tak proč Rockstar udělal tak škarede modely hlavních postav, které vystupují v četných cutscénách? Navíc jsou v nich velmi špatně nasvícené, takže vypadají jako plastové panenky.

Přeze všechny výtky však musím napsat, že jsem s velkou radostí dohrál celou příběhovou linii. A byla to skutečně jízda. Všechny problémy byly vždy rychle zapomenuty v momentě, kdy jsem se volně proháněl obrovským rozhlehlým živoucím velkoměstem v replice Ferrari. Ten pocit byl nádherný.
Tak nádherný, že si to asi zahraju znovu na Xboxu.

A tak GTA4 hodnotím hezkými osmi hvězdičkami z deseti.

P.S.: A už se těším na říjnový přídavek. Na DVD pro Xbox vyjdou společně dva exkluzivní přídavky.

E3 2009

Jelikož zkončila největší videoherní výstava, tak mi to nedá, abych si tu trochu "nezakomentoval".

Nejvíce se očekávalo jako každý rok od veřejných prezentací Velké trojky - Microsoftu, Sony a Nintenda.

Na Microsoftu asi každého zaujal jejich projekt Natal. Tedy ovládání her jen pomocí pohybu vlastního těla a rozpoznávání řeči. Demonstrační ukázky byly velmi efektní. Tak jak se to od demostračních ukázek na pódiu očekává. Osobně jsem však z toho velmi rozpačitý. Nepochybuju o tom, že pokud se něco takového dostane na pulty, tak si to nějaké zákazníky najde. Jsem ale na pochybách, pro koho je to určeno. Mé pochyby vypíšu v bodech:

1. Nintendo má své WiiMote na trhu už tři roky. Má navíc i WiiFit. A na letošní E3 už předvádělo WiiMotion a WiiFit Plus, které asi bude prodávat i s hrami na letošní vánoce. A tedy se obávám, že casual publikum, které si chce čas od času zablbnout před televizí, už má Wii.
2. Xbox 360 má pověst konzole pro hard-core hráče. Koneckonců stačí se podívat na knihovnu titulů a je zřejmé, že zde není příliš "high production value" her pro malé děti nebo maminky v domácnosti.
3. Je zřejmé, že ovládání her pohyby vlastního těla, je vhodné jen pro určité velmi specifické herní žánry. A jak i příklad Wii ukazuje, tyto žánry se snadno obsahově vyčerpají. Proto se obávám, že nakonec se i u Xboxu zkončí s různými hrami se zvířátky, hudebním hopsáním a rádoby "fitness" hrami převařenými na stovky způsobů.
4. Podle vlastních zkušeností vím, že pohybové ovládání her má velké požadavky na prostor. No ne nadarmo se to ve všech reklamách hemží americkými obyváky o velikosti všech našich panelákových pokojů dohromady. Jistě, o nás v České republice to není. Ale já vím, že jen těžko budu moct na Xbox připevnit kameru, poodstoupit tři čtyři metry od velké televize a divoce máchat všemi údy aniž bych si ruce nepolámal o skřině z Ikei :(

Další hry od Microsoftu mě příliš nezaujaly. Všechna ta pokračování se čekala. Metal Gear pro Xbox mě nezajímá (nemám problém si MGS zahrát na PS3) a Alan Wake vypada sice zajímavě a nadějně, ale jako vývojář spíše vnímám fakt, že je tato hra ve vývoji už šest let a tuším, jaké soukromé peklo v Remedy zažívají. Nepřeju jim to.

Prezentace Sony mi přišla sice stejně efektně velkohubá (vnímá ještě někdo rozumný ten firemní hype?), ale naštěstí na zajímavé hry plodnější. Jsou to sice také pokračování, ale aspoň her, které mě vždy zajímaly. Uncharted 2, God of War 3 jsou hry které si určitě někdy zahraju. Dokonce si myslím, že jsou to hry, kvůli kterým mý smysl si PS3 koupit (a o to jde Sony především). Vůbec zastávám názor, že Sony má více zajímavých exkluzivních titulů. Assassin's Creed 2 vypadá rozhodně zajímavěji než předchůdce, a tak ho možná vyzkouším.
Co se mi ale velmi líbilo, byla péče jakou Sony opět věnuje svému handheldu PSP. Nejenom že uvedlo vlastně jako jediná z velké trojky nový hardware (PSP Go!), ale navíc pro něj oznámila i docela solidní množství nových "velkých" her: Jak and Daxter, Assassin's Creed, Metal Gear Solid, Motorstorm, Little Big Planet a asi i další, na které si teď nevzpomenu.
To je velmi hezké. Tím spíš, když má člověk stále v paměti loňské tragické PSP sucho.

Co se týče samotného PSP Go, jsem však tradičně na rozpacích.
Nejen že jeho ohlášení přišlo ani ne rok po "novém" PSP Bright (PSP 3000), ale navíc jeho koncepce a zejména tvar jsou nějaké.... divné.

Nejde o samotnou digitální distribuci. To je krok docela logický a plně chápu Sony, že se k něčemu takovému rozhodla. Pirátství na PSP je určitě jedním z nejdůležitějších důvodů k tomuto kroku. Problém je v tom, že jiné platformy přece jen ještě dovolují hráči mít volbu: Stále si ještě mohou budovat hmatatelnou sbírku her. Koneckonců tak jako se dnes pěstuje sběratelství starých her (NES, SNES, Sega), tak se dá očekávat, že za deset dvacet let si lidé budou s velkým zájmem prodávat staré pecky na PS3, Xbox 360, Wii, DS a PSP. Co si ale budou lidé vyměňovat v éře PSP Go? Heslo ke stažení image hry ze serveru Sony?
Prostě model totální existence hry jen na virtuálním účtu hráče, případně v nepřenositelné formě na SD kartě, je pro mne velmi diskutabilní. Ale budiž. Jsem ochoten akceptovat nové trendy. Uznávám, že pro normálního hráče, tedy ne vášnivého šílence, něco takového je velmi pohodlné.

Výhrady mám také ke vzhledu nového PSP. Flip otevírání je sice velmi efektní, ale umístění odkrývaných tlačítek je podle mne velmi nevhodné. Analogový klobouček, který už na starých PSP byl umístěný příliš dole, je teď navíc ještě posunutý víc ke středu těla. A vedle něho jsou těsně vedle sebe umístěná tlačítka Start a Select. Vzhledem k tomu, že mnohé hry vyžadují tato tlačítka celkem často mačkat, tak je to velmi nepříjemná zpráva :( Navíc všechna tlačítka kvůli flip mechanismu musela být zřejmě zapuštena. To není dobré. To není dobré.

Navíc mnozí se podivují, proč třeba Sony neudělalo displej dotykový. V dnešní době je to trend a pomalu se to stává i standardem. Tím spíše, že nové PSP je vzhledově hodně často připodobňováno k iPodu a k iPhonu. A navíc Sony Ericsson má v nabídce mobily s podobnou konstrukcí - tedy flip a dotykový displej.

Nintendo, jako se již stává pomalu tradicí, bylo nejméně efektní. Ovšem nedá se mu upřít, že je dlouhodobě stále nejvíce efektivní.

Nintento nemůže ohromovat skvělou grafikou, efekty a výkonem. Na to nemá ani jednu svoji herní platformu. Ale je fakt, že když už něco oznámí, tak jsou to hmatatelné věci, které se alespoň do konce roku objeví přímo na pultech.
A tak se objevila demonstrace WiiMotion rozšíření už společně s reálnými hrami, které se zanedlouho objeví v obchodech: Wii Sports Resort a Red Steel 2. Zejména to druhé jmenovené od Ubisoftu vypadalo zajímavě. A pokud bude ovládaní přesné, tak mě to možná přesvědčí o nutnosti zakoupení WiiMotion.

Bohužel tím prezentace letošních her pro Wii končí (WiiFit Plus nepočítám, protože mě nezajímá). Hry jako Super Mario Galaxy 2, New Super Mario Bros. Wii a zejména nový Metroid, jsou sice úžasné, ale dočkáme se jich až někdy příští rok. A já mám ten pocit, že to bude až někdy na podzim. Takže si to Nintendo mohlo letos odpustit a ukázat je až na příštím E3.

Na DSko to byla celkem taky bída. Ale jsem rád alespoň za to málo. Koneckonců i tak mám co hrát na dalších pět let dopředu.
Nejedná se sice o nová oznámení, ale i tak mě těší, že se letos objeví pro mne dvě tutovky, které si URČITĚ zahraju: Mario and Luigi RPG 3 (pro americký trh přejmenované na Mario & Luigi: Bowser's Inside Story) a Legend of Zelda: Spirit Tracks. Sice ani od jedné hry nečekám žádné uragány originality, ale věřím, že to bude poctivá zábava. A to přece není tak málo!

A to je asi tak všechno. Když si to tak čtu, tak vidím, že zas tak moc skvělých věcí ohlášeno nebylo. Ale asi to nevadí. I tak to nebudu stíhat všechno hrát :)

Akce: FullHD přehrávač

V jednom z předcházejících příspěvků jsem se zmínil, že jsem si po letech konečně pořídíl "moderní" televizi - FullHD plasmu od Panasonicu.

Už záhy po koupi mi bylo jasné, že určitě budu řešit, čím tento televizor nakrmím. Tedy přesněji řečeno: Odkud vezmu fullHD signál (1080p) tak, abych viděl ten slibovaný nádherný obraz z reklam.

Primárně jsem samozřejmě televizi kupoval pro sledování naších normalních televizních kanálů, DVD filmů a trošku toho hraní na Nintendu Wii, které umí maximálně tak 480p s komponentními kabely. Ale i tak jsem zatoužil vidět videa ve velkém rozlišení a bylo mi jasné, že to nebude vůbec snadné. V podstatě jsem po několika dnech hledání na internetu zjistil, že mám reálně jen těchto několik možností:

1. Přehrávat jen Bluray disky.

Buď na přehrávači nebo na Playstation 3. To mi ale nepřišlo jako nejvhodnější řešení. Pominu-li fakt, že bych byl odkázán pouze a výhradně na bluray disky, tak bych je hlavně musel kupovat nebo si je pouze půjčovat, a co si tady budeme povídat - to není zrovna finančně optimistická vidina. Navíc cena bluray přehrávačů, vzhledem k tomu jak jednoúčelová zařízení to jsou, je stále na můj vkus vysoká. A koupi PS3 bych neobhájil před rodinou - je to stále drahé a hrát na tom hry bych už nestíhal.

2. Koupit přehrávač MPEG4 videa v AVI/MKV/WMV kontejnerech.

Tato varianta vypadala výrazně lépe. A dokonce jsem určitou dobu s touto variantou flirtoval. Bohužel se ukázalo, že na našem trhu (ale v podstatě i na světovém) existuje jen omezené množství značek těchto přehrávačů a prakticky není příliš z čeho vybírat. Vlastně by na možnosti výběru ani tak nezáleželo. Jde spíš o to, že ani jeden z přehrávačů, který je k mání, nelze označit za bezproblémový.
V podstatě jsou k dispozici jen tyto tři: Popcorn Hour A110, Tvix 6500A/7000 a eGreat EG-M31B, plus pár dalších na zahraničních on-line obchodech. Všechny jsou založené na stejném čipu Sigma SMP8635. Všechny jsou založeny na nějaké distribuci Linuxu (případně asi v případě Tvixu na nějakém custom-OS). A všechny umí v podstatě totéž. Bohužel pro všechny též platí, že se potýkají s většími nebo menšími problémy, obvykle způsobenými nedokonalostmi programového vybavení. A ani jeden z nich nelze označit za bezproblémové "obyvákové" zařízení (viz. fórum tady a tady).

Na zkoušku jsem si koupil Popcorn Hour A110. O mých tristních zkušenostech jsem se rozepsal detailněji zde. Takže tady jen ve zkratce: Zařízení mělo problém vůbec nabootovat. Pokud nabootovalo, mělo problém se zotavit z přepnutí video režimu. Náhodně se zasekávalo. Navíc bylo bootování velmi pomalé (přibližně jednu minutu) a mělo problémy s přehráváním některých video souborů (XVIDy s určitým nastavením mu dělaly velké problémy). Závěr byl takový, že jsem si ho ve čtvrtek koupil a v pondělí po víkendovém zkoušení vrátil.

TVIX 6500A jsem si pak měl možnost chvilku vyzkoušet u známého a rozhodně jsem z něho měl lepší pocit. I obecně na fórech jsou s ním lidé více spokojení, ačkoliv i on se potýká s občasnými problémy s funkčností některých komponent (zřejmě zapříčiněno chybami ve firmware, které se objevují a zase mizí). Bohužel jeho cena se pohybuje někde kolem 12 tisíc korun bez harddisku a to se mi zdá přemrštěné.

eGreat jsem osobně nezkoušel, ale jeho popularita je řádově nižší než u jeho dvou konkurentů. Nevím, čím je to způsobeno. Ale i u něho se na fórech objevují výtky, které jsou společné s předcházejícími přehrávači: Občasné trhání obrazu, nepřehrávání některých video souborů, různé výpadky funkcí, ... Cenově se pohybuje někde na úrovní Popcornu, tedy kolem 6000,-.

Ve výsledku jsem měl z těchto přehrávačů smíšené pocity. Jsou sice elegantní, malé, tiché a úsporné, ale jsou podle mého též i drahé. Alespoň vzhledem k tomu, co nabízejí a vzhledem k problémům, které jejich používání provází. Též je třeba si uvědomit, že hardware těchto přehrávačů je výkonově na hranici stávajících rozlišení, datových toků a video formátů. Pokud se za rok za dva budou více a více prosazovat videa s vyšším datovým tokem, nebo formáty, které vyžadují rychlejší hardware, budou tyto přehrávače "nahrané" a neopraví to sebelepší update firmware.
TVIX se mi jevil jako celkově výrazně vyladěnější a pro mne vhodnější - nechci se v tom pořád vrtat, pořád honit nové verze firmware, chci to jen zapnout, vybrat film a dívat se. Bohužel jeho cena je podle mého neúměrná tomu, co poskytuje a navíc i on se semtam potýká s problémy. V Popcorn jsem ztratil důvěru po neblahé zkušenosti a eGreat je asi totéž v bledě modrém (za stejnou cenu). Pokud by Popcorn skutečně bezproblémově fungoval, tak by to ale za cenu cca 5500,- byla bomba. Takhle bohužel...

3. Přehrávat film z PC.

Tato možnost skýtá ještě řadu variant: Je možno použít běžné domácí PC (a poslouchat řev větráků, nemluvě o vysokém příkonu a často i o problematickém uložení objemného počítače poblíž televize), video pouštět z notebooku (což ale není typicky obyvákové vybavení, nemluvě o nutnosti ho otevírat, zavírat, přenášet...) nebo si postavit speciální k přehrávaní určené PC - Home Theatre PC (HTPC).

O této možnosti jsem uvažoval hned od začítku. Ale nebyla mi příliš symptická. Nemyslel jsem si, že PC je příliš vhodnou platformou pro "obyvákové" zařízení, které by mělo být tiché, úsporné, solidně vypadající a především _snadné_k_obsluze_. Bohužel tristní zkušenosti se specializovanými přehrávači mne přesvědčily o tom, že neexistuje optimální snadné řešení a nakonec jsem zvolil tuto variantu - postavil jsem si "HTPC", přesněji řečeno slabší PC jen k přehrávání videa.
Nejdřív jsem ale musel vyřešit několik problémů.

Tak především, na internetu se bez problému dočtete o různých konfiguracích vhodných k HTPC, dokonce narazíte i na přímo prodávané sestavy. Je možné si vybrat z přehršle základních desek, procesorů, disků, pamětí. Prostě jako u jakékoliv jiné stavby PC. Bohužel limitovaný je už výběr skříní. Aby to dobře vypadalo, mohlo se to posadit pod televizi jako normální přehrávač, tak to musí být speciální desktopová skříň. A ty nejsou levné. Bohužel já jsem navíc měl i požadavek, aby to nebylo ani moc velké ("Co je malé, to je hezké."). A obvyklé "multimediální" HTPC skříně mají velikost asi jako normální receivry. Ve všech směrech. Tedy poměrně velké bedny. Takovéto skříně stojí někde kolem pěti tísíc. Tedy docela hodně.
Já jsem šel výrazně levnější cestou a koupil jsem tento (čínský?) case. Není to nic moc, ale je to levné. A nevypadá to špatně. I když, co si budeme povídat, je to celé laciný plast. Ale aspoň to vypadá nenápadně a je to malé. Menší, který by byl na skladě k mání za podobnou cenu, jsem nenašel. Má to vpředu otvor na DVD mechaniku. Ten je ale kryt dlouhými plastovými padacími dvířky, které drží jen na dvou magnetkách. Vlastně spíše nedrží. Navíc při otevření to udělá takový ten legrační zvuk klinggggg - protože jsou právě padací. A to se hrozně líbí mé mladší dceří (18 měsíců), takže si s nima pořád hraje...

Dovnitř skříně se vleze jen MicroATX deska. Nakonec jsem koupil Gigabyte s integrovanou Intel grafikou. Tu ale nepoužívám. Samozřejmě. Protože by na přehrávání 1080p videí nestačila. Místo ní tam mám ATI Radeon 4350 s pasívním chladičem za tisícovku. Je to na dnešní poměry šunka, ale na videa stačí naprosto v pohodě. Navíc má integrovanou zvukovku, takže mi po HDMI 1.3 kabelu teče do televize rovnou i zvuk. A vlastně by stačila i na nějaké starší 3D hry (GTA San Andreas?).

Procesor jsem tam dal přehnaně silný: Core 2 Duo na 2.6 GHz. Zbytečnost pro přehrávání videa. Bohužel jsem v nabídce internetového obchodu už pomalejší a levnejší Core 2 Duo nenašel. A do jiného staršího Intelu už jsem přece jen nechtěl jít. Takže procesor v důsledku byl tou nejdražší komponentou. Přibližně 3000,-.

Paměť 2GB v jednom DIMMu. Na menší paměti se nijak výrazně neušetří, takže tady nebylo co řešit.

Jako HDD tam nakonec přistál jakýsi Western Digital 640GB s 5400 otáčkami. Vyšší otáčky se mi zdály zbytečný luxus - bootování OS to výrazně neurychlí, jenom se to potencionálně víc zahřívá a dělá vyšší hluk. Zvažoval jsem větší disk, ale 1T nebylo právě na skladě a navíc byl i výrazně dražší. Navíc si myslím, že těch 640GB mi nějaký ten pátek vydrží.

Jako zdroj jsem zvolil malý MicroATX Fortron 300W za cca 900,-.

Jako finanční strop jsem si stanovil cenu TVIXu 6500A. Tedy přibližně 12 tisíc. Šlo o psychologickou hranici: Říkal jsem si, že toto je cena, za kterou bych byl schopen pořídit jiné použitelné zažízení, ale PC za tuto cenu bude univerzálnější, rozšiřitelnější a (snad) bezproblémovější.

Do této ceny se mi pak ještě v pohodě vlezla kombinovaná Bluray/HDDVD/DVD/CD mechanika (DVD/CD vypalovačka) od LG a dálkový ovladač firmy Trust. Tento. Je to sice docela šunt, ale aspoň relativně levný šunt. Nevzhledný, malá gumová tlačítka, celkově velmi "old-school", ale hlavně funguje. Nebyl jsem si totiž jistý jeho funkčností (stejně jako u jiných IR ovladačů pro Windows Vista), tak jsem si řekl, že aspoň koupím něco levného, ať mi pak není líto, když to nebude fungovat.

Smontovat všechno to železo pak bylo velmi snadné. Mnohem složitější však byla volba operačního systému a přehrávače.
Na všemožných fórech se dočtete jaký hardware zvolit, ale jen s obtížemi se dozvíte, jaký zvolit programové vybavení.

Problém je v tom, že jsem měl tato naprosto jasná kriteria:
1. Musí to rychle bootovat.
2. Musí to vypadat jako profesionální přehrávač. Tedy nesmí to obtěžovat nějakými okny, logováním, pracným spouštěním a podobně.
3. Musí to přehrát vše (když už je to PC!): AVI s všemožnými kodeky, WMV, MOV, MKV, MP3 a já nevím co ještě. Ale i DVD a Bluray disky!
4. MUSÍ SE TO OVLÁDAT VÝHRADNĚ DÁLKOVÝM OVLADAČEM!

A hlavně body 3 a 4 zásadním způsobem omezují výběr operačního systému a přehrávače.

Tak především: Pakliže chci, aby se na optické mechanice přehrávaly Bluray disky, mám k dispozici v současnosti jen dva softwareové přehrávače: WinDVD a PowerDVD (no existuje ještě třetí, ale na jeho název si teď nevzpomenu). A oba jsou jen pro Windows! Takže na Linux můžu hned zkraje zapomenout.

Bylo mi jasné, že nebudu moct kvůli čtvrtému požadavku použít jen tak libovolný přehrávač. Media Player Classic je sice fajn a přehraje cokoliv, ale rozhodně není uzpůsobený pro ovládaní dálkovým ovladačem na plasmové televizi z pohodlí gauče. Tenhle program vyžaduje mít po ruce klávesnici a myš. A to se mi nelíbí.
Obdobně na tom jsou různé další přehrávače: VLC , BSPlayer, GOM Player, Zoom Player, atd. atd.

Záhy se ukázalo, že budu muset používat nějaké to "media centrum", které má ovládání uzpůsobeno mým potřebám.

Asi první volbou bylo automaticky Windows Media Center přímo od Microsoftu (když už jsem tam musel dát Windows). Problém je v tom, že verze pro XP je údajně poněkud nepovedená a až s verzí pro Visty jsou uživatelé jakžtakž spokojení. Bohužel WMC mají problém s přehrávaním některých formátů - u určitých kodeků nejde posun, jiné pro jistotu nejsou podporované pro jistotu vůbec. Údajně se to dá obejít různými externími pluginy. Nemám však Visty příliš v oblibě a zdájí se mi přece jen příliš velké na to, aby sloužily jen jako pouhý přehrávač. No a moje nedůvěra v Microsoft obecně mě přinutila podívat se raději někdě jinde.

Velké naděje jsem vkládal do open-source projektu Xbox Media Center. Nainstaloval jsem ho, zprovoznil jsem dálkové ovládání a začal se dívat na videa. Bohužel jsem taky zjistil, že přez všechnu snahu v nastavení programu jsem nebyl schopen docílit zcela plynulého přehrávání. Nebylo to sice nic strašného, ale když jsem totéž video přehrával v GOM Playeru nebo v Media Player Classic, byly viditelně plynulejší. A to mne štvalo.
Navíc má XBMC problém v tom, že se jedná o multiplatformní projekt (pro Xbox, Windows, Linux a Mac) a rendering se děje jen přez OpenGL a nevyužívají se DirectShow filtry (XBMC vnitřně používá linuxový MPlayer), natož hardwareova akcelerace videa ve Windows. Vzhledem k tomu, že jsem už tedy měl nainstalované Windows XP, spíše jsem preferoval, aby přehrávač, na který se budu stále dívat, využíval tuto platformu naplno - i když nejsem žádný miláček Windowsů.

A tak jsem se poohlídnul po něčem jiném. Naštěstí jsem nemusel jít příliš daleko. Před lety se totiž z původního týmu XBMC odtrhlo několik lidí, kteří se rozhodli udělat media centrum výhradně pro Windows. Jejich open-source produkt se jmenuje Media Portal. A já musím říct, že jsem po jeho nainstalování zatím spokojen. I když i zde bylo několik problémů.
Tak především drobným nedostatkem MediaPortalu je to, že je trochu pomalejší než XBMC. Není to sice nic výrazného, ale po čestvém přechodu z XBMC jsem to poznal. Další nevýhodou je pomalejší nabíhání (inicializace je celkem dlouhá, až otravná) a snad i subjektivně horší přednastavený vzhled. Ten se dá ale změnit.
Horší ale je, že drtivá většina všech nastavení se děje skrz externí program Configuration.exe, který se dá ovládat pouze myší. Když tedy chci něco změnit v nastavení, musím si připojit myš a klávesnici. Naštěstí četnost těchto změn se stále zmenšuje a časem už asi v nastaveni nebudu muset nic měnit.

Skvělou vlastnosti MediaPortalu je ale to, že dokáže detekovat frame-rate přehrávaného videa a případně změnit obnovovací frekvenci televize. Umí to interně sám, ale já jsem si tuto vlastnost později trochu vylepšil. MediaPortal totiž umožňuje zavolat pro změnu libovolný externí program a předat mu zadané parametry. A tak jsem si udělal malou utilitku, který ve velkém okně velkým písmem zobrazí všechny dostupné frekvence a umožní pomocí dálkového ovladače jednoduše zvolit libovolnou žádanou frekvenci a tu nastavit.
Tento zásah byl bohužel nutný, protože jsem se už setkal s videi, které mixovaly 24fps video stopu s 25fps audio stopou. Při automatickém přepnutí televize do 24Hz bohužel docházelo k desynchronizaci obrazu a zvuku. Touto svojí utilitkou tomu můžu zabránit a pro problematická videa zvolit vhodnější frekvenci 50Hz.





Jaký je tedy můj závěr?

Postavené PC používám asi tři týdny. Zatím má toto řešení jen tyto nevýhody a mouchy:

1. Relativně pomalý boot. Po vyhození z Windows XP SP3 všeho, o čem jsem věděl (a troufnul si), jsem se dostal k době bootování někde mezi 40 až 50 sekundami. Je to nepříjemné, když u toho člověk má stát. Ale stačí to na odskočení si na záchod ;-)

2. Vzhled silně závisí na zakoupené bedně. A ty hezké hliníkové stojí někde od 6 tisíc výš.

3. Když si člověk nepohraje s chlazením a s nainstalovanými větráky, tak to dělá hluk. Ne vysoký, ale jde to slyšet. Na procáku ale mám jen prostý boxovaný chladič!

4. Člověk si to musí smontovat a pak celkem pracně nakonfigurovat. Prostě to nejde jen rozbalit, zapnout a používat.

A výhody?

1. Vzhledem k výkonu, rozšiřitelnosti a schopnosti přehrát cokoliv, to je levné! Za cca 12 tisíc (ale cena by šla rozhodně stlačit ještě dolů!) s velkou rezervou přehraju cokoliv ve full HD, včetně bluray disků.

2. Můžu si to nakonfigurovat jak potřebuju - když si ale samozřejmě najdu volný čas ;-)

3. Nejsem limitován tím, co mi jednorázově dodá výrobce specializovaného zařízení. Na HTPC můžu mít libovolný přehrávač, libovolné kodeky. Též aktualizace softwaru je výrazně rychlejší a kvalitnější.

4. Jelikož je to PC, tak na tom můžu dělat i jiné věci než jen koukat na videa a poslouchat hudbu. Teda pakliže bych skutečně chtěl. Jakožto momentálně nechci a ani jsem to nezamýšlel. Ale... prostě je možno na tom hrát hry (podle výkony gfx karty), internetovat...

Zatím bych HTPC ohodnotil osmi Oscary z desíti ;-)

Heavenly Sword podruhé

Už jsem o této hře psal. Též jsem uvedl, že jsem ji ještě neměl tu "čest" dohrát. No nakonec to už není pravda a mně se ji podařilo zdolat. Vlastně to ani nebyl takový oříšek. A to díky zcela lineárnímu designu úrovní, nemožnosti se kdekoliv zaseknout, a v podstatě i velmi nízké obtížnosti (hrál jsem na normál). Tedy s výjimkou souboje s finálním bossem. Který je jako políček do tváře. Velmi bolestivý.

V podstatě se na mém hodnocení z minula nic podstatného nemění. Hra je celkem nepodařenou nápodobou God of War a ačkoliv se velmi snaží nedostatky schovat za docela líbivý grafický kabátek, čouhá tomu sláma z bot. Hra není nudná jen díky tomu, že se dá v pohodě dohrát tak za pět hodin čístého času. Možná když jste hodně nemotorní tak za šest.
Podobne jako v God of War je hráč vržen do neustálé akce a nucen mačkat tlačítka útoku pro vytváření různých bojových "komb" jako o život. Problém je v tom, že tam kde God of War nabízí Kratosovo charisma, tam Heavenly Sword má jen zoufale nevěrohodnou zrzavou bojovnici, i když prsatou a hezky vymodelovanou.
Tam kde God of War nabízí nápadité souboje s velkými příšerami, tam Heavenly Sword nabízí.... nic. Ve hře se nic takového nevyskytuje. A to je moje největší výtka. Jako hráč sice vládnete legendárním magickým mečem, ale epických soubojů s nějakými pořádnými protivníky se nedočkáte. Místo kolosů, chimér a obrů se tady setkáte jen s teplým perverzním hubeňourem preferujícím práci s meči (takový létající křovinořez) a neméně perverzní hadí ženou s piercingem v jazyku. Slabota. Velká slabota.
Heavenly Sword to kompenzuje velkým množstvím generických vojáčků k zabíjení. Skutečně velmi velkým množstvím. Stovky? Tisíce? Ale k čemu to, když se právě u davových scén ukazuje umělá imbecilitia protivníků v tom nejhorším světle.

Dost otravný je i poslední souboj s hlavním záporákem. U poctivých akčních her je zvykem, že hlavní boss má několik fází a v průběhu posledního zápasu tak bojujeme prakticky proti několika různým postavám. Bohužel toho se zde taktéž nedočkáme. Souboj má sice tři fáze, ale záporňák je stále stejný. Prostě ho jen musíme třikrát zmlátit, aby z něho konečně vyletěla jeho černá duše.

Těch záporů, které na hře shledávám je mnohem víc. Další jen ve zkratce:

- Designéři vyřešili problém s nápovědou, kam má hráč střílet do katapultů, hodně tupě: Prostě ta utočná bojová monstra, která by měla vzbuzovat hrůzu, zepředu nesou velké blikající oranžové terče. To aby to hrač nepřehlídnul, kde je jejich zranitelný bod. Bravo a bod za tupost stavitelům! :-)

- Spoiler!!!! Po celém tom pachtění hráč v závěru shlédne cutscénu, kde uvidí, jak jeho hlavní postava umírá. WTF??? Co to? Proč to? Jak to, že umírá? Vždyť jsme proboha všechny zachránili, všechno vybili a hlavního zlouna poslali do pekla. A při tom nás nijak viditelně nezranil. Rozhodně ne více, než u jakéhokoliv předcházejícího souboje. Ne ne.... "The Hero must Die", rozhodli scénáristé. Závěrečná scéna tak může aspoň nasadit korunu tomu celkovému patosu. A tak se i stalo.

- Hlavní zaporňák byl pro mně nejcharismatičtější postavou celé hry. A na cutscény s ním jsem se doopravdy těšíl. Ale jak to? Neměla by to být hlavní kladná postava, kdo by měl tlačit hru vpřed?

- Hra je naprosto lineární. Chodba, koridor, ulička, aréna. Nikde nejde ustoupit, nikde udělat odbočku. No budiž. Ale vyznívá to velmi legračně, když nás designéři nejdříve navnadí několika dlouhými průlety nad promodelovaným velkým městem, aby pak kamera bezpečně sklouzla k malému mostu a hlavní hrdinka byla postavena na jeho začátek. Celý level je pak jen o tom, že se máme přes tento most probít na druhou stranu. Nic víc.

- Hra je svým rádoby vážným vyzněním až směšná. Je zřejmé, že se chce zalíbit jak západnímu, tak i východnímu (japonskému? čínskému?) hráči. Už jsem to psal minule, tak jen rychle: Všichni jsou vážní až za hrob, všichni se mračí do kamery a pronášejí fatalistická poselství. Jediný kdo je zábavný a paradoxně i lidský je hlavní záporňák - má tužby, vášeň, nenávist, je cynický, krutý... Prostě je fajn ;-)

A pozitiva? Je to snadné, je to krátké, takže se s tím člověk nebude nudit a babrat moc dlouho. Má to hezkou grafiku a solidní animace (ve hře průměr, v cutscénách velmi krásné). Má to velmi (ale skutečně VELMI!) hezky udělané kouřové efekty - hezčí jsem ve hrách ještě neviděl. Má to hezké davové scény. A má to hezkou zrzavou dlouhovlasou ženskou s velkým mečem :-)

Hře dávám pět zlomených nebeských mečů z deseti. Neurazí to, ale platit bych za to nechtěl.